Prosinec 2012

Asi si taky lehnu na chodník

23. prosince 2012 v 20:09 | Bliss |  Noise in my head
Všude kolem mě se vyskytujou modrý oči, některý na mě koukaj s porozuměním, jiný s chtíčem, další s nadějí a jiný uhýbaj pod mým pohledem. Někdy mám chuť stoupnout si na ulici a zařvat: "Co po mně všichni chcete?!" Ale já neumím křičet. Nikdy jsem neuměla. Kdyby mě někdo zaved na kdovíjak odlehlý místo, kde by v žádným případě nehrozilo, že někoho potkám, že mě někdo uslyší, a řekl mi, ať z plnejch plic zařvu, ať ze sebe vydám všechno, nedokázala bych to. Stála bych a divně se mračila a kousala se do rtu. Rukou bych si nervózně zajela do vlasů a pak otevřela pusu a snažila se vydat nějakej pazvuk, avšak bez valný naděje. A přitom dokážu pochopit, jak úlevný to musí bejt! Nic v sobě nedusit...

Sedím u stolu a přede mnou plápolá svíčka. Občas do ní zabořím malíček a trochu syknu bolestí, když ho vyndávám, obalenej voskem. Pracně ho seškrabuju z prstu a říkám si, že je to pěkně na hovno, že se někdy ten vosk seškrabává fakt těžko. Usrknu trochu červenýho vína a zaposlouchám se do tónů kytar, načež to nevydržím a opět k sobě přisunu hořící svíčku.
Rozhlížím se kolem sebe, všude se k sobě tisknou páry, na Ondřejovejch zádech je nalepená Kristýna a mně přijde divný ho najednou vidět v objetí holky, když jsem ho v životě s žádnou neviděla. Tak už i on se přidal mezi zástup zadanejch a stagnujících těl bez duší, pomyslím si a pohled přesunu k A., jehož vlasy prohrabuje dívčí ručka s culíkem na hlavě, láskyplně se na sebe usmívaj a já se mračím a pak si říkám: Stejně je na mě moc starej. A tak se podívám na druhýho A., kterej ke mně přes všechny ty stoly sem tam vysílá zadumaný pohledy, a já si při vzpomínce na to, jak Radek spí vedle mě, pod hlavou moji ruku a temným pokojem se nesou tóny Pixies a pak Cure nebo taky Smashing Pumpkins, povzdychnu a říkám si, co jsem to zas odstartovala.
Znovu svoji tvář zamaskuju sklenkou červenýho a na chvíli odhodím myšlenky a vzpomínky a soustředím se na hudbu tekoucí mi do uší.
Po koncertě se jen tak procházím hospodou, když tu náhle narazím na A. a jeho kamaráda Davida, ihned mě A. zarazí dotazem, jak se mi tu líbí, a tím pádem mě nenápadně přinutí na chvíli zůstat a prohodit pár slov. Vůbec mi to nevadí. Protáhne se to na dýl, hrajem spolu fotbálek a já mám chuť mu sundat gumičku z toho proradnýho culíku a pokochat se jeho rezavejma vlasama padajícíma mu do modrejch očí plný naděje a obdivu.
Jeho táta mě zase veze domů autem, jsem mírně opilá a všude kolem se rozprostírá mlha, doslova nás polyká do sebe a já se divím - naštěstí jen v duchu -, jak proboha pan T. může v takovým nečase řídit auto.
Doma sebou plácnu do postele a nějak se v ní cejtím trapně sama.

Zmítám se v podivnejch náladách a při pohledu na našeho psa se mi chce občas brečet, protože má cukrovku a nějak se to s ním dneska zhoršilo. Zatímco jsem s ním včera byla venku (a místo obvyklý trasy jsme ušli sotva její osminu) a nést jsem ho musela jen chvíli a do kopce, dneska pořád jenom spí a při chůzi (nebo spíš šourání) se trochu motá. Možná na tom zejtra bude líp. A možná taky hůř... Dost mi vadí se na něj koukat, přijde mi, že z něj přímo teče smutek, a ze mě pak taky. Nejradši bych od všeho utekla a byla v Ústí, ale to nemůžu. Ničemu bych tím nepomohla.

Mám pocit, že je toho ve mně tolik, ale je to tak neurčitý, že to nedokážu pořádně zachytit a vyndat to ven. Možná bych si teda měla zakřičet.

If you don´t know what fun is...

16. prosince 2012 v 16:29 | Bliss |  Noise in my head
Jsem divná.
Včera večer, když jsem čekala ve stopu na Báru a Luboše, až dopálí druhý brko a sama se snažila vzpamatovat se z toho prvního, jsem vyndala mobil a všimla si sms od Pavla. "Spíš?" Chvíli jsem na to koukala a přemejšlela. Aniž bych přišla na vhodnou odpověď, vrátila jsem mobil do pouzdra a uložila ho do tašky. Podepřela jsem si bradu rukama a nechala pohled klouzat po zdi.
Odepsala jsem mu až po dvou hodinách, kdy jsem stanula bosými chodidly na dlaždicích v koupelně. "Právě jsem dorazila domů, jsem unavená. Jdu spát." Pravda byla taková, že jsem nebyla unavená ani trochu. Že bych bejvala měla sil na rozdávání a klidně bych zvládla nějaký sexuální hrátky. Proč jsem do toho teda nešla?

Málem jsem se v pondělí rozbrečela. Válela jsem se po Radkovi a poslouchala romantický cajdáky, který nám pustil Filip. Náhle začala hrát Knockin´ on Heaven´s Door a já se propadla do minulosti. Už jsem neležela v posteli, ale seděla na lavičce pod plechovým přístřeškem, cejtila vedle sebe teplý tělo a v ruce držela hořící nedopalek. Nad náma svítily hvězdy a v nás byl ledovej mráz.
Jedno mrknutí a obraz se proměnil na rybník zmítající se v drobných vlnkách. Do hladiny se potápěla noc, hvězdy byly tentokrát pod náma i nad náma. Zádama opřeni o sebe jsme jen tak stáli a nebyla nám zima. Pára nám vycházela ze rtů a rozplývala se do ztracena.
Záběry střídaly záběry, za mejma očima plynul kus mýho šestnáctiletýho života a já si jen matně uvědomovala Radkovu přítomnost. Když jsem se konečně probrala, viděla jsem se sedět u Radka s rukama kolem jeho krku, nehty zabodnutý do zad trochu víc, než by se slušelo. To všechno při jedný písničce, jejíž tóny věstily konec. Měla jsem trochu mokrý oči, ale po tvářích nic neteklo. Přesto jsem nebyla schopná zvednout hlavu a podívat se na něj.
"Co se stalo?" zeptal se a pořád mě držel.
Chtěla jsem zpátky.
Zvedal mi hlavu, ale já měla pořád položený čelo na jeho rameni.
Proč se nedá vrátit minulost? Aspoň na chvíli. Prožít třeba jenom hodinu z určitý doby a pak se vrátit zpátky do přítomnosti.
Ale k čemu by to vlastně bylo? K prohloubení ještě větší bolesti?
O hodinu nebo o dvě později mě R. doprovázel ke mně na pokoj. Už jsem se usmívala. Na rozloučenou mě objal. "Povíš mi, co se stalo?"
Chvíli jsem mlčky zůstala stát a dívala se kamsi za jeho záda. "Teď ne. To je na dlouho. Jen jsem si...na něco vzpomněla." Dala jsem mu pusu na dobrou noc a zmizela za dveřmi.

Paměť je úžasná vlastnost. I když si musíme pamatovat i ty nepříjemný věci, stejně je to vyvážený tím, že nám v hlavě zůstávají vzpomínky i na ty hezký. Možná nemůžu vrátit čas, ale některý okamžiky můžu prožívat znovu a znovu...ve svý mysli. Možná si je i trochu upravovat.
Jen škoda, že vzpomínky blednou. Leckterý momenty našich životů v nás zůstanou napořád, ale postupem času, jak přibývaj nový a nový zážitky, ty starý příhody v nás pomalu mizí, ztrácej svoji ostrou konturu. A i když vzpomínáme, už pro nás nemaj takový kouzlo jako kdysi. Někdy je to dobře a někdy zase ne. Ale většinou je to tak napůl.
Pouštím si Fixu a se zavřenejma očima a tušícím sněhem za okny pokoje se snažím propadnout do jinýho časoprostoru, ale už to nejde. Pořád si pamatuju na hodně věcí, ale stejně tak jsem jich i dost zapomněla. A ty, co jsou v mý hlavě, se každým dnem, každou hodinou nebo minutou zasouvaj hlouběji a hlouběji a jak stárnu, je stále těžší je vytahovat na světlo a prohlížet si je jako fotoalbum. Stránky toho fotoalba jsou tak těžký a moje ruce zemdlelý, občas se moje prsty dokonce propadnou, když chci otočit stránku, jako by žádný album neexistovalo, jako by to byl jen duch minulosti.
Asi je to dobře. Je to určitá obrana proti tomu, abych stále nežila v minulosti a radši se soustředila na přítomnost.

Ještě před tejdnem nebo před dvouma bych neváhala a táhla si Pavla k sobě domů. Ale tenhle tejden mě nějak změnil nebo co. Najednou jsem nepotřebovala skotačit na Pavlovým penisu, spíš jsem se viděla v pokoji u Radka, jak mě objímá a za okny padá mokrej sníh... (Teď to vypadá moc hezky, ale možná bych taky mohla napsat - neměla jsem voholený nohy a taky Pavel není zas tak dobrej, tak proč bych s ním měla šukat, když mám na koleji někoho lepšího? Tak si teď najděte svoji pravdu.)
Je to zvláštní. Furt k němu necejtím zamilovanost, ale zase na druhou stranu když jsem s ním, je mi dobře.
Jsme prostě jenom lidi a každej asi potřebuju občas cejtit laskavej dotek něčích prstů.

Ale abych se - co se týče mezilidskejch vztahů - náhodou nějak nenudila: příští sobotu se na koncertě potkám se zrzavým A., na což jsem zvědavá a taky se těším, a někdy mezi svátky pojedu do kina s Jéňou. If you don´t know what fun is, take my life for a day.

Ochutnej vločku

7. prosince 2012 v 16:05 | Bliss |  Noise in my head
Občas je mi ze života kolem sebe trochu mdlo.
Procházím se ústeckejma ulicema s mandarinkama v ruce a míjím zamračený tváře. Všichni maj svěšený ksichty a vrásky vyrytý navždy. Všem z očí kouká únava jejich bytí, všichni někam spěchaj, aniž by pořádně věděli proč. Spočinou doma v otrhaným křesle z osmdesátejch let s lahváčem na stole a svý unavený oči zabodnou do obrazovky televize. Vize. Tele.
Někteří jsou na tom líp, s rukavicema a dětma po boku, ale spěchaj taky. Doma usednou na moderní gauč, ale jejich unavený oči taky spočinou na televizi. Přepínaj programy a pak se zastaví na něčem, co by mohlo bejt aspoň torchu zajímavý...nebo co by mohlo zahnat nudu. Aspoň na chvíli! Do hlavy se zavrtávaj pochybný představy o tom, jak by se asi mělo žít podle Velmi křehkých vztahů nebo Ordinace. Oči kloužou po obrazovce a pomalu mrkaj, klíží se a zavíraj. Děti ve vedlejším pokoji jsou v úplně jiným světě, probíhá v něm válka dinosaurů a život princezny. Všichni se na sebe nevinně usmívaj a nebojí se navzájem pohladit. Proč nemůžem zůstat dětmi? Nebo proč si nemůžem v sobě uchovat dětský touhy a přání a dětskou duši? Proč se musíme měnit v stíny svý růžový minulosti a předstírat si, jak se máme báječně a jak jsme spokojený v životě, v jakým se nacházíme? Proč si prostě nemůžeme víc hrát a usmívat se, víc si pomáhat a nekonečně zapojovat svoji fantazii? Čím to, že lidi tak rychle vadnou?
Jdu okolo převrácenýho kontejneru, na chodníku se válí odpadky a lidi kolem nevšímavě chodí a ohrnujou nos. O pár metrů dál se válí střepy a další odpadky. Proti mně jde chlápek ve špinavejch hadrech. Tlačí káru se železem, aby si vydělal aspoň pár korun. Zabodává do mě svý oči a protivně se šklebí, když ho míjím. Padá sníh. Drobný vločky se mi snáší na vlasy, padají do tváře. Je to vlastně kouzelnej čas, ta zima. Ale kdo se vůbec zastaví, aby si to uvědomil? Koho napadne zaklonit hlavu a dívat se nahoru do hvězdný noci a nechat se zasypávat sněhem? Všichni utíkaj do tepla, pro nikoho není zima nic pozitivního. V mý hlavě je božský ticho a klid. Jdu schválně pomalu a dál se rozhlížím kolem sebe. Snažím se dívat se na všechno, jako bych to viděla poprvý. Jako bych se právě narodila. Jako bych byla ještě dítě. Do dlaně naberu trochu sněhu a pak ruku sevřu v pěst a pozoruju tající sníh. Kapky vody mi stékají k zápěstí.
Všude je to stejný. V Praze se rojí lidi, metra jsou přeplněný, polovina z nich si přimyká k hrudi právě nakoupený dárky. Předvánoční shon. Stres. Když už mám všechno, můžu si konečně oddechnout. Ale je tohle podstata Vánoc? Opět nevíme, co je vlastně dobrý...
Člověk sedí před eskalátorem a píská na flétnu. Je slyšet už zdálky, melodie protínají hlasy ostatních, trylky cestují vzduchem a rozeznívají uši. Koho to ale vůbec zajímá? Jeho miska u nohou je prázdná. Jdu kolem a nic nepřihodím. Je mi smutno. Je mi smutno z dnešního světa. Všichni jsou stejní, chtějí všechno a přesto nic. Chodí spát unavení a vysílení a probouzejí se do tmy se zalepenejma očima a myšlenkou na to, že by chtěli ještě usnout. Proč jsme se stali otroky? Proč se dobrovolně vzdáváme sami sebe? Proč alespoň na chvíli nezastavíme a neužijeme si krásu okamžiku?
Kdyby si tak každej postavil jednoho sněhuláka...

Zaděláváš si na pekelně grandiózní průser, řeklo mý svědomí, do kterýho se hryžu neustále, zavřelo oči a usnulo

2. prosince 2012 v 14:29 | Bliss |  Noise in my head
To jsem zase píča!
Nechápu, o co mi jde. Furt musím nahazovat udici a lovit ryby a pak, místo abych je snědla, házím je zpátky do vody. Chytat ryby mě prostě baví. V tomhle případě je ale rybaření jenom metafora a vrácení zpátky do kalných vod - neboli odvrhnutí, chcete-li - není úplně nejlepší způsob, jak s někým zacházet. Co by za to ale ty chudinky ryby daly, žejo!
Co jsem si myslela, když jsem začala spát s Radkem?!
Že spolu vesele prošukáme zimní i letní semestr, budeme se mít báječně, city necháme ležet na podlaze vedle třiček a kalhot, na letní prázdniny se rozjedeme domů a pak se zase shledáme v září a v jedný žhavý minutě ze sebe strháme oblečení a rozškrábem si těla? Seriously? Že furt budeme kamarádi a nikdo se do nikoho nezamiluje?
Jasně, Radka jsem si za ten měsíc fakt oblíbila. Ráda s ním trávím každou volnou chvíli a není to jenom kvůli tomu, že se tak díky němu na tý koleji nenudím. Prostě mi za tu dobu, co se s ním bavím, určitým způsobem přirostl k srdci. Ne že bych se do něj zamilovala, to vůbec! Ale naše kamarádství považuju za určitej druh speciálního přátelství. Samozřejmě mě s ním sex baví, to je druhá stránka věci. Nějak si nedovedu představit, že by to jednou mělo skončit, že už bych ho neměla dráždit a vzrušovat a kousat do krku. Ale vono se to klidně může stát! A dřív než si myslím...
Když jsme se minulý úterý oba shodli na tom, že všechno, co je mezi náma, necháme prostě tak, jak to teď je, totiž že budeme kamarádi, co spolu spí, protože prostě máme oba zamrzlý city a všelijaký další sračky, spokojeně jsem si oddechla.
Trochu ve mně hrklo, když mi tenhle tejden sdělil svý zážitky z úterní oslavy narozenin jeho kamaráda. Totiž když tomu kamarádovi řekl, že má holku (mě!) a vůbec se mi nerozpakoval interpretovat jejich rozhovor s jistou nadějí v očích, co na to jako řeknu, no snad si nemyslel, že mu šťastně padnu kolem krku a začnu sestavovat svatební oznámení?! Moc jsem mu však toho na to neřekla, on mi sdělil, ať nad tím hlavně moc nepřemejšlím, a tak jsem se snažila to pustit z hlavy, což se mi s dalším vášnivým odpolednem celkem podařilo.
Tak jsem se uklidnila. Do páteční půlnoci.
Když jsem v pátek nebo spíš v sobotu ráno dorazila domů, povšimla jsem si esemesky od Radka. Že prej je na nějaký party a moc touží po tom, abych mu usínala na rameni a on mě přitom mohl vískat ve vlasech.
Tak určitě byl opilej. Já jsem v sobě taky cejtila ten půllitrák vína z čajovny a ještě předtím, než jsem si všimla tý sms, měla jsem chuť mu napsat něco jako "nejradši bych tě teď měla v sobě, bejby", díkybohu jsem ale neměla kredit. Cejtíte ten rozdíl? Já se prostě pohybuju jen v tý sexuální rovině, zatímco on je se svojí debilní romantikou v nadmořskejch výšinách.
Abych ale furt nenadávala, ona ta sms byla vlastně docela milá a taky jsem po tom ležení na jeho rameni trochu zatoužila, když jsem to tak četla. Ale zas na druhou stranu jsem kvůli tomu byla celá nesvá. Já se svejma citama problémy nemám, ale bojím se, že on je začíná mít.
Druhej den jsem si z toho chvíli dělala hlavu, načež jsem si řekla, že se prostě budu dál chovat jako by nic, a ono se uvidí.
Tak jsem aspoň jeden milostnej problém měla z krku (aspoň do pondělí než ho zase uvidím), bohužel jsem si o sobotní večer zavařila na dalším.

Ono to asi všechno začalo tím blbým nápadem před 2 tejdny, kdy jsem napsala A., jestli někdy nechce vyrazit na čaj.
Domluvili jsme se na tom, že si popovídáme na koncertě prvního prosince, no a ten den tu byl dřív, než řekneš švec.
Neměla jsem tam s kým jít, a tak jsem asi půl hodiny obcházela blok kolem knajpy, kde se koncert měl konat, a říkala jsem si, jaká jsem asociální kurva (nevím, co přesně si pod tím dvouslovím představit, prostě mě to včera napadlo), až jsem se teda konečně odhodlala, zhluboka se nadechla, vzala za kliku a vešla.
Zrovna tam hráli tihle drahoušci a protože stoly všude kolem byly obsazený a já nikde neviděla moc známejch tváří, prostě jsem se postavila před kapelu k pár opilým nebo rozverným lidem, co se vrtěli do rytmu hudby. Kluci mě dost bavili a já zalitovala, že jsem prošvihla začátek, ale i tak jsem slyšela docela dost písní. Za tu dobu, co jsem tam byla, jsem se stihla zamilovat do zpěváka a taky omrknout, kde sedí A.
Po týhle kapele nastala přestávka a já se urychleně přesunula vedle do čajovny, abych náhodou nepřišla v hospodě do styku s A., jelikož mi došlo, že vlastně vůbec nevím, co bych si s ním asi tak povídala, a celej nápad s tím se spřátelit mi najednou přišel úplně uhozenej a trapnej.
V čajovně jsem pojedla trochu wasabi, popovídala si se Z. o úchylnostech (je zajímavý, že s některejma lidma probírám jenom sex), ztrácela se v Tomovejch očích, když na mě zrovna promluvil, a mazlila se s jeho psem.
Pak jsem vystartovala na starý známý tyhle a ty vole, byl to fakt kotel a jízda a kdoví co všechno. Povšimla jsem si, že se A. nenápadně přesouvá směrem ke mně. Pak jsme najednou stáli vedle sebe, pozdravili se a hloupě se na sebe usmáli a já se nervózně podrbala na krku a v hlavě se mi ozývalo jen něco jako kurva kurva kurva kurva...
Po týhle kapele jsem zase vyrazila ven a našla Káju a H., popila s nima trochu šampaňskýho a nakonec si nechala ujít třetí skupinu, která mě až tak moc nezajímala. Zamířili jsme do Stopu, kde mě to ale moc netankovalo, byly skoro dvě ráno, a tak jsem se rozhodla, že prostě půjdu domů spát.
Takticky jsem šla kolem knajpy, kde se konal koncert.
Když jsem byla tak dvacet metrů od ní, otevřely se dveře a vyšel z nich A. a jeho kamarád. Chvíli šli přede mnou, načež se zastavili a počali si povídat. Nevím, jestli o mně věděli, byla jsem docela zastrčená za parkujícíma autama, ale zrovna když jsem šla kolem nich a když už mě teda museli vidět, slyšela jsem A., jak povídá: "...takový hnědý kudrnatý vlasy, stála vedle tebe..." a pak jeho kamaráda: "Jo, tu si pamatuju, ta byla hezká," načež jsme se všichni tři na sebe podívali, A. se usmál a řekl: "No, mluvíme o tobě." Tomu jsem se v duchu uchechtla a postavila se k nim. A tak jsme zapředli asi pětiminutovej rozhovor, kdy jsme se rozpovídali převážně o jejich blížící se maturitě (haha) a o mejch blížících se zkouškách (no, to už taková sranda není), načež jsem se zeptala, co jako teď budou dělat, a oni že čekaj na auto. "Můžem tě někam hodit, jestli chceš," pověděl mi A., a tak jsem souhlasila a nastoupila do auta, který záhy přijelo a poznala tatínka A. (hahaha) Cesta trvala velmi krátce, najednou jsme stáli před mým domem, já se s nima rozloučila a ocitla se uvnitř mýho pokoje a přihlouple se usmívala a střídavě se plácala do čela, co za sračky to zas vyvádím.
A. na mě dost zbožně koukal, toho jsem si všimla.
Přijde mi nevinnej jak lotusovej kvítek a mám pocit, že tohle všechno bude mít ještě dohru.
Tolik měsíců jsme se potkávali ve městě a na koncertech a vždycky se propalovali pohledem a usmívali se na sebe, až jsem to prostě nevydržela a notně posilněná domácím višňovým vínem (no fakt díky, tati!) napsala jsem A. zprávu, jestli jako nechce na čaj nebo tak něco. Želbohu jsem si pro to asi nevybrala nejvhodnější dobu, když se mi to tak slibně - co se týče sexu - rozvíjí na koleji s Radkem. A já teď prostě nevím, co jako mám dělat. Kdybych začala chodit s A., musela bych přestat spát s R. (radši bych si ukousla nos, než bych podvedla A.), ale ukončit pospávání s Radkem...já nevím, toho se teď prostě nějak nedokážu vzdát.
Zatím to ještě nemusím moc řešit, s A. se uvidíme asi tak až za tři tejdny na tradičním předvánočním koncertě, ale stejně mě z toho jímá hrůza už teď.
A to nesmím zapomenout na Jéňu z Kladna, fotbálkovýho špílmachra a hráče první fotbálkový ligy, kterej mi na fejzbuku příše prakticky každej den, a včera se mě tázal, zda-li nám teda vyjde ten příští víkend a půjdem spolu do kina. Naštěstí jsem se vymluvila na to, že teď píšu asi tak miliardu seminárek a potom už se budu muset učit, takže snad někdy potom? Což pochopil, a tak mám od něj taky na tři tejdny klid.

Černá kočka na pohledu, co mi tu leží na stole, se na mě kouká vztekle a zlověstně. Asi ví proč.