Leden 2013

Už je jaro?

27. ledna 2013 v 21:42 | Bliss |  Noise in my head
Zavírám před sebou oči.
"Příště už ti tu pusu dám," píše mi.
"No...to je vlastně to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit."
Rozhlížím se kolem sebe. Mít možnost nechat svý tělo sedět v křesle a duši rozprášit do oblak, udělám to. Poprvý se dotknout hvězd...
"Nechtěla jsem to řešit takhle přes trapnej fejzbuk. Ale taky jsem ti to nedokázala říct dneska do očí. Víš...mám přítele." To slovo, ačkoliv jsem ho ve skutečnosti nevyslovila, jako by mě zašimralo na jazyku, ztěžklo a zhořklo. Přítel, pomyslím si a v duchu se uchechtnu. Jak vážně a směšně to zní... Tak nezvykle pro mě.
Pár prázdnejch keců. Najednou jsem zatoužila sedět naproti němu, dívat se mu do očí, zkoumat každej záchvěv jeho tváře a bejt mu nablízku. Mrzelo mě, že jsem mu o tak pro něj důležitý věci neřekla přímo. Že to ze sebe doluju pomocí písmenek.
"Já jsem vlastně hrozně složitá. A momentálně si nejsem jistá, jestli je vztah opravdu to, co chci."
Čekám, jestli na to něco nenapíše a zatím si zkoumám nehty. "Hele, jestli se mnou i přesto chceš jít příští tejden do čajovny, můžem si o tom promluvit. Bude to lepší, je toho tolik, co ti potřebuju říct..."
Takže v úterý. Radši se odhlásím, protože na to nemám nervy.
Dnešní večer. Seděli jsme naproti sobě u stolu, já pivo, on obrovskej hrnek ovocnýho čaje. Plno smíchu a porozumění. Zjišťovala jsem jeho ascendent. Štír. To je znamení, ve kterým se narodil A., haha. Několikrát jsme hráli fotbálek. Učil mě nejrůznější tríčky a smál se u toho. Já taky. A přitom v duchu...v duchu jako bych občas potemněla. Přemejšlela jsem, jak mu o tom říct. Pořád byl tak šťastnej! Nedokázala jsem mu tím zkazit náladu. Zbaběle jsem usedla do jeho auta a nechala se odvézt domů. Zbaběle jsem nastavila tvář a nechala si dát pusu. Ta chvíle! Mohla jsem mu o všem povědět. Ale místo toho jsem se zadívala na padající sníh, vločky se pomalu snášely na zem. Ideální zimní večer na zasněný procházky. Vzala jsem za kliku a vystoupila. "Tak ahoj," řekla jsem, zavřela dveře a nechala ho v izolovaný bublině kdesi za sebou.
Rozhovor na FB o 15 minut později.
"Příště už ti tu pusu dám."
Možná jsem na to měla napsat něco důmyslnějšího než "musíme si promluvit". Ale svým způsobem...nešlo to jinak. Tohle se mělo stát už před tejdnem nebo dvěma.
Sama se v sobě nevyznám. Nic zvláštního. Mám krizi sama se sebou. Potřebuju vidět R., abych se ujistila...že ho mám ráda. Že to není jen můj výmysl.
"Vztahy jsou vlastně na hovno," říkám včera Káje. "Představ si, že po někom toužíš třeba i rok. Potkáváš ho na různejch akcích, v knajpách, čajovnách... Sníš o něm, představuješ si, že spolu chodíte. Vysníš si úplně všechno. A najednou se to stane. Nějakou šťastnou náhodou jste spolu a ty zjištíš, že už jsi dostala to, po čem jsi tak toužila. Že už vlastně nemáš po čem toužit. Že už máš VŠECHNO. A kolikrát to není tak dobrý, jak si myslíš. Uplyne měsíc, dva...možná tři nebo čtyři. Půlrok. Klidně rok. A pak ti dojde, že to takhle nechceš. Že chceš bejt zase volná. Rozejdete se ve zlým. A to, po čem jsi tak dlouho toužila, co jsi tak dlouho chtěla mít, chtěla okusit...je najednou pryč. Nenávratně pryč. Je to ještě horší, než když jsi s tím člověkem nechodila. Předtím jsi mohla doufat. Teď už nemůžeš nic."
Proč to musí bejt tak debilně zařízený? Jakmile se do někoho zamilujete, jste v hajzlu. Když spolu totiž začnete chodit, najednou máte jen dvě možnosti - bejt spolu navždy, nebo se rozejít. Často je ten rozchod konec všeho. Konec přátelství, který jste měli předtím, než jste spolu začali chodit.
Uvědomuju si to. Nevím, co chci. Možná že kdybych teď mohla sedět vedle R., dotýkat se ho...neměla bych tyhle pochybnosti. Ale tím, že jsme od sebe odloučení a ještě další dva tejdny budeme...najednou mám nějak hodně času nad tím vším přemejšlet. A to není dobrý.
Říkám si: Má to vůbec smysl? Jestli na celý léto zmizí do Británie nebo do Kanady a já tu zůstanu sama...má to teda sakra nějakej smysl? Mám mu bejt věrná?! Chci mu vůbec bejt věrná?
Když zavřu oči, objeví se přede mnou několik lidí. Chci je pohladit.
Seberu svý city, který leží na sněhu pět let zpátky. Rozfoukám je. Sněží.
Teď ještě jít dopředu a nevracet se. Je to těžký. Ten vítr je dneska tak silnej.

Místo toho, abych svůj čas věnovala večeři, napsala jsem tenhle článek. A teď jdu hladová do čajovny. Važte si toho

24. ledna 2013 v 19:39 | Bliss |  Noise in my head
Kočka spí na topení a někdy se pohne. Sedím v křesle a jediný, co zvládnu, je čelem se opírat o stůl nebo na chvíli vstát a poslechnout si její vrnění. Zahraj si na basu, napadne mě, ale místo toho mám chuť lehnout si na podlahu a koukat do stropu. Nic mě neba.
Mám už tejden oficiální prázdniny, ale ve skutečnosti se doma poflakuju od Vánoc. Občasný výlety do Ústí, kde zkoušky ve škole jsou jen okrajovou záležitostí, nepočítám. Přeju si, aby už začal letňák, ale pak mě napadne, že bych si měla užívat ty zbejvající dva tejdny volna a sladkýho nicnedělání. Tak si to užívám. Koukám z vokna a divím se tomu, jak může mít něco tak krásnej tvar jako miniaturní vločka, která právě dopadla na tmavej parapet.
Dneska jsem byla po dlouhý době obejít blok s Jacquesem. Jestli kdy dojde na daleký procházky k rybníku, teď to ještě určitě nějakej tejden nebude. Po odstranění nádoru se konečně oficiálně potvrdilo, že má cukrovku, a to dost vysokou. A tak mu mamka dvakrát denně píchá inzulín. Pes vypadá konečně o poznání líp a já se můžu usmívat.
Oficiálně chodím s R. Je to zvláštní, připadám si furt stejně, jako bych byla nezadaná. To je dost fajn.
Jéňa o tom, že nejsem úplně k mání, ještě neví. Marně jsem se mu minulej tejden snažila vykroutit, marně jsem se ho snažila přesvědčit, že v sobotu asi nebudu mít čas, a pak, že Nezpoutaný Django (podle csfd western) asi nebude můj šálek čaje, stejně zabookoval dva lístky v kladenským kině a jelo se! Nakonec jsem byla ráda, protože je to fakt príma film. A sice jsem na něj trochu vyděšeně pohlídla po tom, co mi dal na rozloučenou pusu na tvář, ale jinak se o nic nepokusil a byl stejně milej jako vždycky. Nutno možná podotknout, že den předtím jsme byli u nás v čajovně, kde nás vidělo mnoho mejch známejch, a hned si udělali představu o nás dvou, totiž že spolu určitě pečeme. Skoro mi náš vztah, kterej ve skutečnosti neexistuje, podsouvali. A vypadali přitom tak bodře! Jako by se snad starali o mý štěstí nebo co.
V úterý mě zavez J. do Ž., malý vesničky s třema knajpama. Byli jsme domluvený na pivě a fotbálku. Myslela jsem si, že mu to konečně řeknu a nadobro zažehnu jeho planý naděje a rozfoukám ten popel, leč půlhodinu nato, co jsme zasedli k nápojům, přišli jeho kamarádi, špílmachři z první ligy ve fotbálku, a počali hrát zápas. Tak jo. Tak příště, pomyslela jsem si a stoupla si s pivem k fotbálku a dívala se, jak to J. a další lidi pleskaj. Všichni lidi okolo povzbuzovali svý týmy, jen já jsem byla trapně zticha, takže J. možná nabyl dojmu, že mu vůbec nefandím. To ale nebyla pravda, jen prostě nejsem zvyklá svým hlasem přehlušovat výrazný basy ostatních. A vlastně všechno kolikrát radši říkám v duchu než nahlas.
Trochu jsem se opila a J. mě pak zavez zpátky domů. Doufala jsem, že mi nestrčí jazyk do krku, ale J. je férovej kluk, co na to jde fakt pomalu, a tak mi kamsi na tvář vlepil druhou pusu. A taky mě pozval na ples do Kladna, ale tam já prostě nemůžu jít, i kdybych mermomocí chtěla, protože by si od toho moc sliboval. Chudák. Je dost fajn...
A nic se neděje. Následující dva tejdny neuvidím R., a tak se z toho snažím nezbláznit. Furt si říkám, že je to vlastně docela dobře, že beztak spolu o letní semestr budem trávit minimálně čtyři dny v tejdnu, no jo, ale kdo má ty dny do jedenáctýho února vydržet bez sexu?!
To mi ho vyndej a urvi. Nemít vztah, už bych mohla zklátit J.
Co by na to asi řek A.?

O čem sní právník?

20. ledna 2013 v 17:04 | Bliss |  Noise in my head
Když byla nedávno máma s Jacquesem u veterináře, tiše se rozhlídla po ordinaci a zrak jí spočinul na kalendáři s kmeny stromů a větvema napřahujícíma se k modravýmu nebi.
"Vy tu ani nemáte žádnej kalendář se zvířátkama," podivila se.
Veterinářka udiveně vzhlédla a na chvíli přestala prohlížet psa. Její ruce byly pořád ještě zabořený v zrzavý srsti zvířete, ale pohled směřoval kamsi do dálky, jako by najednou její duše opustila celej svět a ocitla se v docela jiným. Usmála se.
"Mám tu samý stromy," řekla. "Víte...MILUJU stromy!" Snad ani nebylo potřeba říkat něco navíc. Rozzářený světýlka v jejích očích a koutky rtů protažený do blaženýho úsměvu mluvily za vše.
Nebyla jsem tam. Tuhle příhodu jsem se dozvěděla od mamky, která se při jejím líčení tvářila značně pobaveně. Dovedla jsem si ale představit ten okamžik. Jak najednou všechno kolem vás ustoupí do vizuální tmy a veškerý všední věci se otupí a ztratí svoje tvary a hrany. Pořád je vidíte úplně jasně kolem sebe a přesto jako by tam nebyly. Malou částí vašeho mozku je vnímáte, ale tou větší jste někde úplně jinde. V životě vašich představ a snů, možná i vzpomínek. Je to naprosto jinej svět, kde nemůžete bejt přítomní fyzicky, nýbrž pouze psychicky. A to jen v určitejch chvílích, kdy se dostanete do tý správný nálady. Ty chvíle, ty jedinečný momenty! Čím méně se objevují, tím vzácnější a kouzelnější jsou.
Človek jako takovej mě nikdy nepřestane udivovat. Klidně můžete dělat všelijak vážnou profesi a stejně to nic neodhalí o vaší duši. Kdo by to byl řek, že veterinářka je zamilovaná do stromů a obdivuje naoranžovělý kmeny při západu slunce, možná je i objímá. Furt mě to nutí přemejšlet i nad ostatníma lidma, často i nad těma, který vůbec neznám. Mihnou se mým životem třeba jen na dvě vteřiny, když kolem sebe projdem po ztichlý ulici. Už je pravděpodobně nikdy v životě neuvidím a přesto mi na pár vteřin nebo dokonce minut zůstane v paměti otisk jejich obličejů. Nutí mě to nad nima uvažovat. Co asi dělá tenhle člověk, co do mě málem vrazil? pomyslím si. Vypadá jako právník. Možná jím skutečně je. Ten oblek, aktovka v ruce, ustaraná tvář, nepřítomný oči... O čem asi sní? napadne mě. Co je jeho skrytou vášní? A patří vůbec k tý straně snílků a marných romantiků, nebo je jeho život nudná šeď?
Baví mě to. Přemejšlení nad lidma, který nikdy nebude mít konce, a vlastní utápění se ve všedních momentech života, jež ale nabudou svýho kouzla, pokud si jich správně povšimnete... Jestli to není ten správnej smysl života, musí to bejt alespoň jeho podstatná část.

Bůhvolí mládě

15. ledna 2013 v 18:09 | Bliss |  Noise in my head
Procházet se sama krajinou je divný. Za ty dva roky, co máme psa, jsem si zvykla na zvířecí cupitání vedle sebe. Když teď se mnou nikdo nejde a jediný, co mě doprovází, je hudba v mejch uších a mý myšlenky, připadám si najednou zvláštně. Na cestě co nejdál z domu bořím se do sněhových závějí a nechávám vítr, aby si pohrával s mými vlasy.
Když jdete ven se psem, máte nějakej důvod. Možná se procházíte ulicema, aniž byste věděli, kam přesně směřujete, přesto vám tam procházka přijde naprosto normální. Venčíte přece psa. Lidi, který potkáváte, se na vás usmívaj, protože viděj vás a vašeho mazlíčka. Ale když jdete sami, uzavření v neviditelný bublině svejch vzpomínek a přemítání, a náhle narazíte na někoho, kdo má nějakej důvod a cíl svý cesty (tedy má s sebou psa nebo kočárek nebo další osobu), připadáte si proti němu víceméně obskurně. Než se minete, probodává vás ta osoba pichlavejma, tmavejma očima. Jakto že jsi tak neuvěřitelně sama? Kam si myslíš, že jdeš?! jako by říkali. Připadáte jim podezřelí, strašně podezřelí. Jako byste měli vytáhnout revolver a na místě je odprásknout.
Já vím, přeháním. Nikdo vám nemůže číst myšlenky. Pravděpodobně nikomu nepřipadáte jako nějaký úchyláci, když vás potkaj, jak se sami zasněně procházíte zasněženou přírodou, protože si vždycky můžou říct: Aha, tak ta jde asi za nějakým kamarádem nebo Ta asi někde tady poblíž bydlí a právě jde odněkud (od nějakýho důležitýho cíle) domů. Ale já se stejně nemůžu ubránit myšlenkám na to, že když se jdu někam jen tak sama projít s hudbou pronikající mi do mozku, někam bez nějakýho velkýho cíle nebo důvodu, musím bejt silně podezřelá osoba.
Jacques ještě žije. Přišel o varlata, protože na nich měl nádor. Člověk by řek, že teď už na tom bude líp. Opak je ale pravdou. Chuť k jídlu má pořád stejnou, to je asi tak ale jediný. Připadá mi, že strašně zdementněl. On nikdy nebyl zrovna nejchytřejší pes, ale po tý operaci mi přijde, jako by ho někdo každej den dopoval anestesií. Klidně vydrží celou minutu stát na místě a prostě jen tak koukat, takřka bez mrknutí oka. Pomalejma krokama se šourá z pokoje do pokoje a pak zalehne. Hrozně pije a ještě víc chčije. Několikrát denně po něm musíme stírat moč, protože si nezakňučí, když se mu chce. Jinak je ale normální, jak říká mamka. No já nevím. Je fakt, že na tom není zas tak katastroficky, ale mně je stejně vždycky hrozně teskno, když ho vidím. Je mi jasný, že jsem asi moc přecitlivěla, že psi si dvakrát moc neuvědomujou, jakej asi žijou život, já přesto musím přemítat nad tím, co se mu asi honí hlavou, když zrovna bezhnutě stojí a vypadá to, jako by viděl přinejmenším ducha. Je mi ho hrozně líto, mám pocit, že se strašně trápí (i když má pořád chuť k jídlu a vrtí ocáskem, jak mi připomínají rodiče), nemůžu se koukat do těch jeho smutnejch očí, nemůžu se dívat na to, jak stojí a pouští to rovnou na podlahu a vypadá přitom tak neuvěřitelně pitoreskně, a mám chuť odvrátit zrak, když ho pozoruju, jak se ke mně pomalými kroky batolí, abych ho pohladila.
V tu chvíli utíkám ven. Pouštím si starou Vypsanou Fixu a kopu do hroud sněhu. Stojím na kaberně u rybníka a dívám se na led před sebou a mám chuť zakřičet. A pak se vydávám dál a v očích mám slzy, v jednu chvíli skoro brečím, a pak se uklidním, potkávám lidi, pejskaře, a usmívám se na ně, protože spolu vypadaj tak roztomile, a hlavou se mi prožene myšlenka na to, jak ztrhaně a smutně jim asi musím připadat, jak si tak kráčím sněhovou nadílkou a nikdo, vůbec nikdo se mnou nejde.
Na těch procházkách se zavírám sama do sebe. Jsem tu jenom já a moje myšlenky a pocity. Vždycky se snažím ze sebe všechno dostat a nechat to někde v lese.
Docela se to daří. Přijdu domů a najednou jako by všechno zevšednělo. Všechna ta melancholie, která mě doprovázela na cestě, všechen ten podivnej bol už najednou není reálnej, je vlastně docela trapnej, skoro se za něj stydím, a hodiny na stěně tikaj dál svoji monotónní píseň.

Dostat se mi v noci do hlavy...

11. ledna 2013 v 19:48 | Bliss |  Noise in my head
Jsem to ještě já?
A když ne já, tak kdo?
Přivírám oči a se zakloněnou hlavou se dívám do oblak, svoji tvář nechávám zasypávat drobnými vločkami. Je noc. R. svírá moji ledovou ruku, jsem opilá a na chvíli se nebojím zahodit za sebe svoji minulost.
V ten okamžik se všechno zdá bejt správný. Holý větve stromů nad náma jsou jako pavučiny.
Podívám se do jeho modrejch očí, napadne mě: A proč vlastně ne? Hlavou mi proběhne myšlenka na to, jak jsme spolu krmili kachny a labutě u Labe. A taky jednoho racka.
Myslela jsem si, že to bude trapný. Že zjistíme, že kromě šukání už nějak nemáme o nic zájem. Nebudem si mít o čem povídat. Půjdem mlčky vedle sebe na výpravě za ptákama, v duchu proklínat ten nápad a urputně přemejšlet, o čem by se tak asi dalo mluvit.
Ale mý myšlenky se neukázaly jako podstatný. Pořád jsme si o něčem povídali a já se cejtila skvěle.
Občas mám silnou potřebu všechny nynější stavy zahodit a vrátit se. Udělat pár račích kroků. Vyvolat ducha minulosti a pak se na něj zbožně dívat. Včerejší den byl ale jinej.
Na koncertě Květů jsem se platonicky zamilovala do houslisty. Vypadal jako Noel Gallagher, akorát s rovným, aristokratickým nosem.
Seděli jsme s R. naproti sobě, pili piva a čekali, než to začne. Byl to vrchol celýho dne. Mírně jsem se opíjela a pak si v první řadě vychutnávala tu téměř dvouhodinovou jízdu. Bylo to šílenství! Chtěla jsem, aby ten koncert nikdy neskončil...
Při zpáteční cestě na kolej začal padat sníh. Zaklonila jsem hlavu a zastavila se. Ty větve stromů, to nebyly pavučiny, ale praskliny noční oblohy.
Možná že chodit ven s A., zjistím, že on je přesně takovej, jakýho jsem si vysnila. Nejsem si jistá, jestli mám čas to zjišťovat.
Najednou jako bych zmoudřela. Někdy je dobrý přeprat svoji povrchnost a soustředit se spíš na to, co má člověk uvnitř a ne na sobě.
Vařím z vody. Tyhle písmenka nic neznamenaj. Jsou to jen nijaký stíny myšlenek, který se mi usídlily tuhle noc v hlavě. Už to není tak čerstvý.
A bůhví, jak se to všechno ještě vyvine. Vždyť teď už jsem střízlivá.

Vrabčáci jsou vlastně takový vošklivý sýkorky vobalený v bahně

2. ledna 2013 v 14:37 | Bliss |  Noise in my head
Čas běžel dál svým tempem, až nastala středa. Z toho dne jsem byla mírně nervózní, protože si mě měl vyzvednout Jéňa a zavízt na Zličín do kina. Dala jsem si předtím sklenku višňovýho vína na kuráž a pak rychle vyexovala ještě jednu, načež jsem kráčela ulicema na náměstí a zjišťovala, že se nacházím v príma rozverný náladě. Už tam stálo auto a jak mě viděl, otevřel dveře, vystoupil a díval se na mě. Jak jsem byla mírně opilá, musela jsem se furt trapně usmívat, a tak jsem radši sklonila hlavu a zabodla pohled do kočičích hlav, aby to nevypadalo, že se na něj těším nebo něco.
Cesta proběhla klidně, ztratili jsme se jen jednou. Docela mě překvapilo, jak uvolněně jsme si povídali; nenastala žádná trapná chvíle ticha. Taky jsem se obávala, že nevydržím sedět tři hodiny u jednoho filmu (radši jsem v průběhu ani moc nepila, aby se mi pak nechtělo na záchod, a já se tak nemusela sápat přes klíny diváků, zanechávat stín na plátně, přičemž býti probodnuta zraky všech lidí v sále, hledat ty správný dveře a doufat, že třeba nebudou zamčený), navíc Hobit není zrovna můj šálek thé, mám pocit, že jestli jsem ho někdy četla, tak jsem ho určitě nedočetla, a knihy zabývající se prstenem páně už jsem měla dávno za sebou. Film ale skončil dřív, než jsem se skutečně nadála (při oblíkání mi J. pomohl do kabátu, načež jsem si málem vyhodila ruku z ramene), odcházela jsem z něj plna rozporuplných pocitů a v hlavě se mi rojily myšlenky typu "vždyť to je vlastně úplně zbytečnej film".
Cestou zpátky jsme se ztratili třikrát ("Nepamatuješ si, jestli jsme projížděli kolem tohohle Lidlu?" Na chvíli se zamyslím a zkouším pátrat ve svý prachmizerný paměti, jsouce si vědoma toho, že i když nevíte, jestli je něco pravda, přesvědčte druhého o tom, že to pravda JE, odpovím: "Určitě jo."), byla to vlastně docela legranda, Jéňa je první kluk, kterýho znám, co nemá orientační smysl. Když jsme se po všech mírných nesnázích a několika vracení se blížili k ulici, kde bydlím, odepla jsem si pás a byla připravena vyskočit ven ještě za jízdy, klidně se i rozsekat o asfalt, jen nedostat blbou pusu na rozloučenou. Jéňa mi možná přečet myšlenky, nebo se prostě chtěl zachovat jako milej, galantní hošík, kterej rozhodně nemá v plánu sklátit holku na prvním rande (nebo PŘÁTELSKÝM vyjetí si do kina), jen se na mě při rozloučení usmál a já byla propuštěna na svobodu.
Tak jo. Vždycky se nechám unést tendencí myslet si o někom, že je kretén, i když ho ani neznám, a pak zjistím, že je ten člověk vlastně naprosto fajn.

Ve čtvrtek, v pátek, ni v sobotu se nedělo nic, byly to dny plný hudby, mazlení se s kočkou a rozšafnýho zívání. V neděli jsem šla s Kájou a Bárou do čajovny promyslet bojovej plán na pondělí, abych pravdu řekla, nic si z toho večera nepamatuju, i když jsem určitě měla jen čaj.
V pondělí to byla ale větší švanda. Díky přiblbý meme alkoholový hře, kterou musel vymyslet jedině maniakální psychopat se sklony k nezřízenýmu pití, jsem do sebe celkem rychle naklopila půllitráka rumu a pak už se jen divila. Před půlnocí jsme zamířily ke Kájiný máti a jejímu příteli, kterej nás hned po příchodu, ani jsme si nestačily sundat kabáty, nakrmil červeným vínem, pak šampaňským a na závěr jednou roztomilou domácí hruškovicí.
Když se nad tím tak zamyslím, vůbec si nepamatuju, jestli byl nějakej ohňostroj nebo ne a jak dlouho trval.
Po půlnoci čajovna. To už jsem střízlivěla. Sedly jsme si ke stolu k Óďovi a Ondrovi kytaristovi a notnou chvíli se všichni bavili hraním stolního hokeje, kterej jsme s bráchou pleskali, když jsme byli malí. Připletli se k nám dva kluci, jeden z nich mi položil ruku na stehno (tím jsem si ale nebyla zas tak jistá, měla jsem pocit, že mám úplně necitlivou nohu, navíc má ten kluk holku, tak proč by to dělal?), druhej se mi nasral do hokeje a ještě mi začal udílet rady, kam to mám střílet, no nasral mě pěkně. Mám nejradši takovýhle týpky, co hrajou od mala fotbal nebo florbal nebo hokejbal a myslí si, že jsou díky tomu talentovaný na všechno, co se týká sportu, i když jde jenom o blbou hru, navíc maj ještě k tomu dojem, že holka prostě nic takovýho dobře hrát nemůže a k tomu všemu jí musí radit. Hovnovolenasersi! Hraju to ještě líp než fotbálek a kdyby mě k tomu pustil, moje hra by mu nevytřela zrak, nýbrž rovnou vypíchla voči.
Tak jsem přišla domů asi ve čtyři ráno už totálně střízlivá a celej den se pak nic nedělo.

Další den jsem si šla k P. pro silonky, a když jsem od ní odcházela, povšimla jsem si dvou osob stojících na křižovatce. Oba měli na zádech torny a nebyl to nikdo jinej než Ondra a Kristýna, právě se vášnivě zaplétajíc svými jazyky. Ježišmarjá! pomyslela jsem si. Neslavit Silvestra jako ostatní a bejt místo toho sama (nebo s někým milým) za městem v přírodě, to bylo vždycky mý přání, a teď tady najednou vidím O. s K. očividně vycházející z mýho snu. To mi ho vyndej! Tak jsem kolem nich prošla a pozdravila, Ondra se na mě zadíval, pozdravil, usmál se a pak se kouknul zpátky na Kristýnu a celej roztával štěstím a mně najednou přišlo hrozně hezký vidět ho takhle šťastnýho. Tak jo.
Odpoledne jsem odjela do Ústí. Klepala jsem se na Radka už minimálně tejden, fakt jo. Několik nocí, než jsem usnula, jsem si představovala, jak se setkáme, a když se to konečně včera večer stalo, bylo to skoro stejný jako v mejch představách.
Jenomže mě později v noci začal srát celkem z nijakýho důvodu a teď je den, já tu sedím sama na celý buňce, říkám si: Tohle jsem chtěla, na to jsem se těšila, ale ve skutečnosti už chci bejt zase v mým hometownu, pomazlit se s kočkou a pak vyrazit do čajovny a nacpat si plnou pusu wasabi.
A je mi jasný, že až se to stane, tak zas zatoužím po tom bejt v Ústí. To mi ho vyndej a vykuř.

Asi jsem posrala písemku z fonetiky a fonologie. Ještě že to byl teprve první pokus!
(Když zrovna nechci bejt kočkou, pomyslím na to, jaký to asi je bejt pták. Jedna straka zrovna vzlítla nahoru do oblak a pak se ztratila.)