Únor 2013

If it´s not forever, if it´s just tonight, oh it´s still the greatest

23. února 2013 v 12:08 | Bliss |  Noise in my head
A tak jsem tam stála a očima těkala po stolech a hledala něco, co bych po něm mohla hodit, ruce se mi bezmyšlenkovitě zabalovaly do pěstí a někde na okraji toho všeho běsnění jsem cejtila bodavou bolest nehtů zarývající se do dlaní. Chtěla jsem něco uchopit, a když ne rozbít to o stěnu, aspoň to rozdrtit na prach. Prsty se rozevřely a klouzaly po desce stolu, narážely na věci a na chvíli se u nich zastavovaly, jak hledaly nějakej vhodnej tvar, a pak jsem přestala, paže nechala spuštěný u těla a jenom se dívala vzteklejma očima, hruď se mi zvedala a klesala a obnažený prsa trčela do stran.
Nebo jsem si to všechno aspoň představovala, zatímco jsem ležela v posteli a zamračeně se dívala do jeho modrejch duhovek.
Ani nevím, co přesně mě tak naštvalo.
Jestli to, že si při masturbaci představuje svoji spolužačku...
"Ale vždyť se pořád takhle škádlíme. Ty mi říkáš o tom, že pojedeš na víkend domů a sbalíš tam nějakýho kluka, já si zase dělám srandu z toho, že si sem vezmu Janu a budem se mazlit... Myslel jsem, že se tomu zasměješ."
Moje teatrální haha.
"Od toho jsou to přece představy. Chlapi si většinou při masturbaci nepředstavujou svý partnerky."
"Oukej. Hele, mně by nevadilo, kdyby ses koukal na porno a myslel u toho na to, jak to děláš tý blonďatý čičině na videu, ale představovat si svoji kámošku...?!"
"Je to jen moje spolužačka!"
"To je úplně jedno! Ale je to někdo, koho znáš."
"Ježiš!"
...nebo to, jak mu vadilo, že se kamarádím s Jéňou, o kterým věděl, že by se mnou nejradši chodil, i když jsem ho ujišťovala, že já výlety do kina a jiný věci s J. považuju za kamarádský posezení a ne za rande, a pak mi přizná tohle a taky to, že když chodil s jednou holkou, jiná mu na nějaký kalbě strkala ruku do kalhot a on si to nechal líbit. Sakra, podle toho, jak reagoval na J., by člověk řek, že nevěra je pro něj absolutní tabu.
Nebo to, že úplně ignoroval mý city, že snad za celej večer nerozpoznal, jak mi je! Rozdávali jsme si to při Kings of Leon, píseň Sex on Fire mě úplně vyburcovala, měla jsem chuť z něho seškrábat veškerou kůži a dlaň položená na jeho hrudi sváděla k tomu, abych ji posunula o něco vejš a mírně ho přiškrtila. Ale nic jsem neudělala. Byla jsem klidná. Snažila jsem se bejt. A navíc jsem byla pořád smutná.
Ležela jsem na posteli, koukala do stropu a myslela na A. a přitom cejtila přiblbý motýlky v břiše. Vzpomínala jsem na ten maturák a před očima měla jeho pohled nebeskejch očí, takovej zamyšlenej a zkoumavej. Úplně se mi ze sebe chtělo brečet, byla to dost divná situace. Vedle mě oddychoval R. a pravděpodobně si myslel, že už je zase všechno v poho. Smála jsem se a usmívala se a dívala se na něj a v duchu se pořád zaobírala A. a celým svým dosavadním životem, z očí mi kanul bol a on...si ničeho nevšiml.
To byla poslední kapka. Usnuli jsme.

Ráno už to bylo o něco lepší, ale pořád jsem byla ještě naštvaná na R., ne snad kvůli tý holce, to už vůbec ne, vlastně to byla svým způsobem hloupost a malichernost, byla jsem naštvaná na R., protože mi nedal dostatek citů, a ještě víc sama na sebe, protože jsem si o ně neřekla. A poněvadž se sama v sobě nevyznám. Už zase. Jupí.
To ráno bylo normální a divný, furt jsem se potápěla do sebe a v hlavě myšlenky na to, jestli má vůbec cenu s R. chodit a tak dále. Nakonec jsem to hodila za hlavu a vyrazila k sobě nahoru bez nějakýho většího rozloučení.
O pár hodin později mi napsal na FB.
"Ty už jedeš?"
"Jojo. Musím běžet, za chvíli mám bejt ve škole a pak rovnou pojedu domů."
Myslela jsem, že mi odvětí něco v tom smyslu, abych se u něj stavila, že mi dá pusu. Nic. Jasně, asi si myslel, že fakt spěchám, a tak mě nebude zdržovat. Přesto mě jeho "dobře dojeď, páčko" rozčílilo natolik, že jsem se zmohla na "dík, čau", a usmyslila si, že mu za celej víkend nenapíšu ani řádek. Tak.

Já vím. Trapný frky. V podstatě se nic hroznýho nestalo. Všechno vzniklo jenom z blbýho nedorozumění.
Lidi by spolu měli víc mluvit, říkám to furt. Nebo spíš...píšu. Možná to je ten problém.

Koho zajímá nadpis, když tu má článek?

19. února 2013 v 11:41 | Bliss |  Noise in my head
To zas byl podivnej víkend.
Celá rozjuchaná jsem se v pátek dovalila na maturitní ples gymnázia, nožky v sexy punčoškách decentně zahalující černá sukně, na sobě sako a klíční kosti k olíznutí.
Protože jsem měla u A. lístek, hodila jsem voko na trhače a vydala se ho hledat. Zašla jsem do nějakýho kumbálu, kde jsem tušila maturanty odívající se do rób, a nechala si A. zavolat. "Tak už jde," řekla mi jedna holka a já kejvla. A pak jsem málem upadla.
Snažila jsem se, aby mi moc nezářily oči, když jsem A. spatřila. Už neměl ty trapně dlouhý vlasy, naopak. Všude zkrácený, jen vepředu patka přes ucho. Sweet. Udržela jsem se a místo "uh, bože, ach, vypadáš, vrau, senzačně" jsem utrousila: "Ahoj." Vyměnili jsme si lístek a peníze, chvíli jsem ještě na něj civěla a poslouchala jeho hlas pronášející: "Nečekal jsem, že tu bude tolik lidí už takhle brzo," a pak se už jen usmála a otočila se k odchodu.
Tak tohle chtělo víno. Popadla jsem Káju a zamířila k baru pro dvojku červenýho.
No jo. Ale slibovala jsem si od toho víc. Tolik jsem se na ten maturák těšila a nakonec to byla poměrně nuda. Do půlnoci jsem se víceméně pořád rozvalovala na gauči a povídala si s Jonášem nebo Š., jednou za dvě hodiny odběhla na tanec a mnohem více často pro víno. Furt jsem se snažila k sobě telepaticky přitáhnout A., a ono nic. Občas sice kolem mě prošel, přičemž jsme se na sebe zadívali, jednou dokonce jsem se už už zvedala, že ho vyzvu k tanci (zrovna když měl na sobě kilt sahající mu skoro až k lýtkům, no, bylo už po půlnoci), ale dřív než jsem svoji zadnici vysvobodila ze sevření gauče, odkráčel kamsi pryč. No tak fajn!
(Právě se mi podařilo hodit žvejkačku do koše ze dvou metrů. No dobře. Možná z metru a půl.)
Do jedný to uteklo hrozně rychle, protože jsem v jednom kuse byla na parketu s P. a Jonášem. Tak rychle, že mě to samotnou překvapilo! Najednou zpěvák kapely řekl, že zahrajou poslední píseň, a mně se protáh obličej. To jako fakt? pomyslela jsem si. A než jsem stačila cokoliv udělat, lidi kolem mě odcházeli z parketu, přicházeli k šatně a brali si kabáty a bundy. To jako fakt?! Tak jsem zoufale bloudila očima po hale, jestli třeba náhodou nespatřím A., kterej by se ke mně pak moh přikrást, ale nikde nikdo! Po menších nesnázích se zapomenutým číslem a přesvědčováním šatnářky, že jo, tohle je fakt můj kabát, a proč bych proboha kradla nějakej cizí a nechávala tam svůj, jsem se oblíkla a vyšla na čerstvej vzduch prosycenej vůní cigaret. Tak zase za půl roku, A., třeba na nějakým koncertě!

Původně jsem chtěla napsat článek, kterej by byl laděnej do depresivna, protože co se zas stalo v sobotu, to nemá obdoby, ale jak jsem teď v Ústí a víkend je dávno za mnou a navíc si po včerejší pijatice a vstávání ve tři čtvrtě na šest připadám nepochopitelně rozverně, popíšu, co se událo, nějakým normálním způsobem.
Tak hele. Snovala jsem ty plány asi dva tejdny, načež došlo k tý vobrovský události - něco jako mini sraz s pár holkama ze třídy ze střední.
Měly jsme obrovský štěstí, protože jsme zavítaly do knajpy v mým hometownu, kam normálně skoro vůbec nechodím, a světe div se, ta hospoda se bude zavírat (respektive teď už je asi zavřená), a tak byl sobotní večer poslední, kdy se tam ještě dalo pít. No, patřičně jsme toho využily. Docela jsme se bavily a dozvídaly se nový poznatky z životů ostatních, jenomže pak jsme se přesunuly do kavárny o kus dál, a ty vole!
Začalo to tím, že šly holky na záchod a tam natrefily na nějaký kluka, a jak byly opilý, přizvaly ho k nám ke stolu. Já zrovna dvakrát radost z cizích chlapů, který ještě ke všemu potkáte na hajzlu a který prošpikovávaj svoji řeč voplzlejma kecama všude, kde se dá, nemám. Ale bylo mi to nějak buřt a po chvíli jsem ho i přestala vnímat. Pozornost se totiž přesunula na Markétu, holku, s kterou jsem dva roky seděla v lavici a která se mi někdy před rokem přiznala, že šňupe, a dokonce jsem ji nechala, ať si přede mnou dá čáru. U mě doma. V pokoji, kde mám lustr s kozičkama s jetýlkem v tlamičce.
Teď už se na to koukám s nadhledem, ale tenkrát jsem z toho byla celá špatná. Bylo mi líto, když mi M. vyprávěla o tom, že nemá v Boleslavi žádnou kamarádku, a tak prostě se svým přítelem BUDE, protože co by bez něj jinýho dělala?! A vůbec přece nevadí, že si dává do nosánku taky...
Jenomže teď v sobotu jsme s holkama zase narazily na tenhle její problém, snažily jsme se ji přesvědčit, ať se na něj vysere, že má na lepšího a nemusí se přece zahazovat s prvním kreténem, kterýho potká. Úplně jsme jí vehnaly slzy do očí, a když jsem ji pak objala a pošeptala jí: "Tobě chybí táta, žejo?", už se rozbrečela dočista. Holky mě neslyšely, a tak na nás divně koukaly, když jsem M. stírala palcem slzy ze tváře a sama rychle mrkala, abych se zbavila těch svejch, protože kdo jinej může pochopit smrtelnou autonehodu líp než ten, komu se taky stala?
No byla jsem z toho celá melancholická a zadumaná po zbytek sobotní noci, která naštěstí už nabírala svý obrátky, a jen zpovzdálí pozorovala M., jak se hurónsky směje něčemu, co právě pronesla, jak se tváří bezstarostně a zase jako dřív, a přitom jsem věděla, že je to jenom maska, že chce uklidnit holky, co na ni taky nějak nedůvěřivě koukaly, ale aspoň se usmívaly. To já se mračila. A pohledem jsem klouzala z M. na toho kluka, co už jen mlčel a seděl opodál a taky ji pozoroval, najednou jsme byli takoví pozorovatelé a thinkři. Nebo aspoň já. Zas si o něm nebudu dělat přehnaný iluze.
No. A to je asi všechno. Měla jsem chuť napsat ten článek hned v sobotu v noci, když jsem pak přišla domů, protože jsem v sobě měla přehršel myšlenek, ale nakonec jsem se k tomu nějak neměla. Teď už to všechno vyzní jako divnej patos, ale to je fučák, já to prostě napsat musela. Asi.

Ještě že už jsem teď v Ústí a jediná moje starost je rozbor Puškina, haha. Vždycky jsem ráda, když M. uvidím, a ještě radši, když odejde, fakt. Vono se to vždycky nějak podivně zvrhne a nad náma pak nějakou dobu visí černá papírová hyena. A to není dobrý.

Back back to the track

11. února 2013 v 21:52 | Bliss |  Noise in my head
Chtěla bych bejt pořád šťastná. Nebo bejt aspoň smutná z nějakýho důvodu.
Je mi dobře v okruhu přátel, všichni sedíme na polštářích a pijeme thé, směju se, smějem se všichni. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád. Jak se asi žije v životě, kde jediným lusknutím zastavíte čas?
Nerozumím si. Jsou tu večery plný bujarýho veselí a růžovejch myšlenek. Nic mě netrápí. Cítím se šťastně. A pak přijdu domů, lehnu si na postel a koukám do tmy. Jsem najednou tak sama. Pohlcujou mě samý temný myšlenky, který se zrodí v mý hlavě, aniž bych věděla jak. Jsem smutá a vůbec nevím proč. A nemůžu to ze sebe dostat.
Druhej den se probudím a už je mi zase dobře. Většinou. Někdy to na mě přijde opoledne, ale nejčastěji...nejčastěji pozdě v noci v hodině mezi psem a vlkem. Je tma a ta si v tu chvíli může dovolit ledacos. Totální záchvat prázdnoty.
Vlastně mám ráda noci, obzvlášť v zimě za úplňku. Procházím ulicí za mrtvolnýho ticha a dívám se kolem sebe. Všude leží bílej, udusanej sníh. Obrovskej moon na nebi září jako divej, lampy v plným oranžovým proudu, bílý peří pod nohama...vidíte skoro jako ve dne. A taky hvězdy! Zakloníte hlavu a pozorujete, jak se pára z vašich úst dotýká hvězd. To je nádhera! Za celou cestu domů nikoho nepotkáte, kolem vás nepřejede žádný auto, v zahradě nezaštěká pes... Máte pocit, jako by vám patřilo celý město nebo rovnou celej svět.
Píšu tenhle článek, protože vyjadřuje mý nynější pocity. Jsem šťastná a taky smutná. Furt se to přelejvá, a co je nejhorší - naprosto bez důvodu. Teď se zas cejtím, jako by se moje duše odpoutala a poletovala někde nad špičkami stromů a já zůstala ve svým vopuštěným těle, i když jsem ještě před chvílí byla u R. a smíchy mi tekly slzy po tváři. Tak já už fakt nevim.
Zejtra se asi probudím do lepšího dne. Doufám.

Sděl mi ticho

3. února 2013 v 19:31 | Bliss |  Noise in my head
Plynou věty ztěžklým vzduchem. A co bychom bez nich dělali? Kdo umí hodinu sedět v naprostým tichu a jen se tak druhýmu člověku koukat do očí?
"Padaj, padaj slova, aby řeč nestála..." nebo taky "Pusy opouští a vzduchem létají, s nárazem dopadnou na zem a nikdo už o ně ani nestojí." Takhle to vyjádřili Tata Bojs a já nemůžu než souhlasit.
Někdy mě napadá, co si s kým mám furt povídat? Jasně že se každej den něco děje a dost často mám silnou potřebu o tom, co se mi přihodilo, s někým co nejdřív mluvit. Ale co když se po chvíli vyčerpaj všechny témata a vy najednou sedíte proti sobě, díváte se všude možně a urputně přemejšlíte, o čem sakra ještě mluvit? A pak se přistihnete říkat si: Proboha, vždyť je to moje kamarádka! Jakto že je tu teď tohle trapný ticho, místo toho, abychom si navzájem skákaly do řeči?!
Je to vždycky jako sázka do loterie. Jdu s někým ven a zatímco si oblíkám kabát a nazouvám boty, hlavou mi běhaj zběsilý myšlenky týkající se příštích několika hodin. Co když zjistíme, že není už o čem mluvit? Když jdete ven s někým, koho ještě moc neznáte, a najednou se mezi vás dva vkradou stíny ticha, je to ještě omluvitelný. Tak prostě na sebe nejste navzájem naladěný. Ale co když jste zrovna s někým, koho znáte tolik let, a najednou nic, podivně se zaseknete a v mysli se rojí ne moc interesantní věty typu "tak co je ještě novýho?" nebo "a co jinak?" nebo "a co škola/práce?", to už je dost trapný. Nevím, jestli lidi, s kterejma trávím svůj čas, to maj někdy podobně ať už se mnou něco s někým jiným. Možná jsem jenom já totálně nudnej brouk. Ale můžu vás ujistit, že vždycky, opravdu vždycky když mám s někým trávit víc jak hodinu, ty neblahý myšlenky na to, jak ten volnej čas spolu využijeme, tu jsou. A můžou bejt skrytý kdovíjak hluboko v mysli, můžu na ně pomyslet jen na setinu vteřiny, je to jen takovej záblesk, ale asi nikdy se jich úplně nezbavím. Samozřejmě někdy když už vážně nevím, o čem mluvit, napadaj mě otázky typu "věříš na posmrtnej život?" nebo "pokud bys chtěl nějakej okamžik ve svým životě zopakovat, co by to bylo?", ale tohle se nedá hrát úplně se všema. Vlastně je jen málo lidí, kterejch se můžu zčistajasna na tohle zeptat.
Jo, někdy se to povede. Stane se, že mám úplně vyschlo v krku z toho, jak moc mluvím, stane se, že někdo mi něco říká a já si už přeju, aby skončil, protože mu potřebuju zase sdělit něco já, ale jsou taky večery, který nejsou úplně olrajt. A když zažívám to hloupý ticho s nějakou mojí kamarádkou...no, o to víc mě to děsí. Docela obdivuju lidi, který nikdy nezavřou pusu. O čem se furt můžou bavit? napadá mě. Tohle prostě nedokážu.
A přitom umět mlčet, to je vopravdu důležitý. Někdy prostě nejsou slova úplně na místě. Někdy je lepší jenom se dívat a vychutnávat si tu nastalou chvíli. Pokud tohle s někým umíte, pokud s někým zažijete několikaminutový ticho, při kterým nepřemejšlíte nad různejma větama, jež byste mohli zrovna použít, pak si troufám říct, že tohle je skutečnej soulmate.
Tohle by se mnozí lidi měli naučit. Prostě jenom správně mlčet.