Březen 2013

Ven z ulity

30. března 2013 v 17:27 | Bliss |  Instantní příběhy
No a tak jsem zas jednou něco napsala. Vlastně mě k tomu inspirovalo pár vět u Aleše na blogu. Schválně co na to řeknete, já zjišťuju, že z toho nemám tak dobrej pocit, jakej bych chtěla mít. Ale na druhou stranu to aspoň trochu vystihuje moji beznadějnost, kterou sem tam pocítím.

Ven z ulity

Trvá to už několik měsíců. Něco se se mnou děje. Vůbec nevím, kdy přesně to začalo a co to způsobilo. Jsem jiná. Moje minulé já se rozpadlo a někdo z těch kousků sestavil to nynější. Nevím, kde mi hlava stojí, a ruka mi trčí z pánve jako obří penis.
Těžko rozlišuji dny. Všechny jsou stejně nudné, všechny trvají ukrutně dlouho. Vstávám kolem poledne s myšlenkou na to, ať už je zase noc. Když je tma, mám pocit, že jsem ukrytá před okolním světem, že můžu všechno. Je to k smíchu, protože ve skutečnosti nedělám vůbec nic. Ležím v teplé jeskyni z peřin a poslouchám hudbu. Víc není potřeba. Takhle je mi nejlíp.
Usnu. Zdají se mi sny s nepochopitelnou pointou. Všechny mají děsivou tématiku, už si nevzpomínám, kdy naposledy jsem snila o něčem pěkném. Možná někdy v dětství… A přesto! I když mi občas po probuzení se z takových snů běhá mráz po zádech a cítím v sobě jakýsi neklid, jak ve mně ještě doznívá poslední dotek nějakého nočního příběhu, přestože mám až směšný strach, v okamžiku, kdy otevřu oči a zadívám se do šera kolem sebe, zatoužím se vrátit zpátky. Do snu. Chci se zase znovu dívat na muže s prostřelenou hlavou, na jeho ránu, která vypadá tak neskutečně reálně, chci se dozvědět, co se stane dál. Nevím, jestli tahle posedlost sny je dána tím, že v nich můžete VŠECHNO, nebo tím, že jsou o tolik živější než můj vlastní život.
Ležím na zemi. Polknu. Cítím sucho v ústech, rty otřu o sebe, v tom tichu slyším, jak to jemně zapraská. Jazykem po nich přejedu, abych je navlhčila. Znovu polknu. Mám žízeň, ale abych se mohla napít, musela bych se zvednout a udělat pár kroků ke stolu s lahví. Nedokážu to. Alespoň ne teď. Dotýkat se rukama koberce je o tolik příjemnější.
Ozve se jedno nesmělé ťuknutí na střešní okno. Potom druhé, třetí… Zrychluje se a pak už jen poslouchám monotónní zvuk deště. Je to uklidňující. Minuty ubíhají.
Dostala jsem chuť otevřít okno a nadechnout se vůně té vody. Vstanu a učiním tak, při té příležitosti se napiji. Bolí mě hlava, a tak zase myslím na to, že bych měla pít častěji.
Vykloním se do deště a pozoruji lidi na ulici, jak se svými deštníky spěchají vstříc životu. Můj zůstal ležet na koberci. Vlastně ne. Ten můj nemůžu najít už minimálně čtyři měsíce. Jak říkám - nevím, kdy a jak to začalo.
Déšť se už trochu utišil, přesto nad svojí hlavou slyším pravidelné bubnování do skla. Natáhnu ven ruku, nechám se masírovat. Dívám se na husí kůži na své paži a na namodralé nehty. Napadne mě, že i ta voda stékající mi přes klouby k zápěstí je daleko aktivnější než já. Zhluboka se nadechnu té vůně a pak okno zavřu. Pokojem se opět rozlehnou tlumené zvuky kapek.
Sednu si do křesla. Dýchám si do dlaní, abych si je zahřála, a přitom se rozhlížím po pokoji, jako bych se v něm ocitla poprvé. O žlutou stěnu se opírá zaprášená kytara. V mysli mi uvízne myšlenka na to, že bych si mohla zahrát, ale pak mě napadne: K čemu? Jaký by to mělo smysl? Přehrávat pořád dokola stejné písně od různých interpretů. Vlastní věc nesložit a nebo jen kousek a nikdy ji nedodělat. Jak typické pro tebe, uchechtnu se. Vidím samu sebe sedět v červeném křesle smějící se do ticha osamělé místnosti. Za okny mraky, z kterých crčí voda. Vypadá to šíleně. Ta představa mě pobaví o to víc.
Na stole leží kniha. Nemůžu se přimět k tomu ji otevřít, pátrat očima po písmenkách a vstřebávat do sebe něčí příběh. Vím, že kdybych přečetla dvě tři stránky, omrzelo by mě to. A tak se ani nesnažím k ní natáhnout ruku. Dál sedím v křesle a dívám se před sebe. Mé tělo je strnulé, pohybují se jen panenky. Mám omezený výhled. Stočím pohled doprava, vidím rozmazané obrysy skříně. Vlevo zas obraz slona, z jehož zvednutého chobotu vychází obrovská růžová bublina ze žvýkačky. Kreslila jsem ho já ještě v době, kdy bylo všechno v pořádku. A teď není? napadne mě. Je, jen se cítím prázdná jako miska. Podívám se nahoru do stropu, to vše bez jediného pohybu hlavou. Celý můj život je obsažen ve dvou panenkách posazených do hnědých duhovek, jež jsou vryty do bělma protkané červenými nitkami žilek. Tiše se zasměji.
Uběhne dvacet minut. Uvědomuji si, že jsem se celou tu dobu něčím v duchu zaobírala, ale nedokáži si vzpomenout čím. Měla bych se vrátit do reality, pomyslím si. Předkloním se a do ruky uchopím knihu. Je to snadnější, než se pokusit tvořit něco na kytaru. Rozevřu ji a chvíli se dívám na odstavci poseté stránky. Přiblížím ji k obličeji a prolistuji je. Do nosu mě udeří známá vůně, kterou tolik miluji. Náhodně otevřu knihu někde u konce. Zadívám se na jedno místo a dám se do čtení.
"Ale jak z toho ven? Copak opravdu za tuhle apatii může to, že jsem konečně ve svém životě šťastný? Opravdu potřebuji mít zase depresi z toho, že mi někdo zemřel, potřebuji být zas úplně na dně, abych něco cítil? Abych se probudil? Být opět blízko smrti, tohle mě má vyléčit?!"
Něco na tom bude, napadne mě. Možná že když se ocitneme blízko smrti, začneme zase žít. Víc si vážit všeho kolem sebe, víc cítit a milovat, víc prožívat…
Sestoupila jsem po schodech dolů. Samotnou mě překvapilo, jak náhle se ten nápad v mé hlavě objevil, s jakou rozvahou jsem kráčela schod po schodu, jak klidně jsem otevírala dveře do kuchyně. Musel to být nějaký zkrat. Seběhlo se to hrozně rychle. V jednu chvíli jsem stála na prahu a koukala na svoji sestru, jak zády ke mně sedí u stolu a čte si noviny. V další chvíli už jsem svírala ruce kolem jejího krku a dívala se na to, jak se mé prsty boří do její kůže, poslouchala jsem chroptění a cítila třas v jejím těle. Jako bych to snad ani nebyla já. Stála jsem v koutě u lednice a pozorovala samu sebe, viděla jsem napnuté svaly na svých pažích, sestřin modrý obličej a kdesi vysoko nad námi všemi se rozprostírala moje vlastní opakující se slova: "Teď budu zas žít, teď budu zas žít, teď budu…"

Konečná fáze

27. března 2013 v 17:11 | Bliss |  Noise in my head
Konečná fáze. Ležím v louži a je mi zima. Prší. Bahnem se zalykám a voda mi stéká po řasách. Kos dosedl ke kraji louže, aby se napil. Dívám se na něj, ale on mě nevidí. Jsem úplně na dně. Jaký má smysl tu být, když mě ani zvíře nevidí?

Mám v sobě naprostý duševní peklo. V pondělí večer jsme se na jedný hodině bavili o surrealismu. Totálně jsem to žrala. Ostatní se tvářili znuděně jako každý pondělí, otráveně si vzali do rukou propisky, když nás v závěru profesor požádal, abychom si zkusili automatický psaní. Ještě když nám říkal instrukce, napadlo mě "konečná fáze". A na jeho "teď" jsem se do toho naprosto položila. Nestíhala jsem dopisovat věty, už se mi v hlavě řinuly proudy dalších. Tohle jsem nikdy nezažila. Ne že bych jako Kundera pečlivě zvažovala každou větu a několikrát si ji v duchu omílala a obměňovala, aby vyjadřovala přesně to, co chci, ale přece jenom se s povídkama dost seru a kolikrát mě napadne, jestli se to nedalo napsat ještě líp. Tohle byl přesnej opak. Nechal nám na to minutu, možná ani ne. Chtěla jsem psát dál. Potom se nás zeptal, jestli to chce někdo přečíst. Nedokázala jsem zvednout ruku, i když jsem toužila po tom, abych to mohla pronést nahlas. Jednak jsem se nechtěla chlubit, druhak jsem nechtěla připadat ostatním jako maniakální psychouš. A tak se přihlásila E. a přečetla svý sračky, který možná dávaly nějakej smysl, ryze surrealistickej smysl ("hodina, večeře, Kaufland, kolej..." a takhle nějak dál to pokračovalo), ale nebylo to tak skvělý jako ta moje věc. Cestou na kolej jsem byla úplně unešená, připadala jsem si jako v nějakým deliriu, pořád jsem v hlavě měla nějaký věty, který se nesly v podobným duchu jako těch pár řádků v úvodu. Zhruba do hodiny jsem se zase zklidnila, ale závěr hodiny a cesta domů...to byl totální výbuch.

Druhej den odpoledne jsem šla s R. vybírat boty. Žádný si nevybral, i když jsem mu nosila samý dobrý, je moc náročnej. Pak jsme se stavili na kafi. Píšu to sem proto, jelikož to byl úplně normální, obyčejnej den. Všechno v pohodě. Ale pak jsem přišla na kolej, udělala si čaj, snědla rohlík se sýrem a přitom se začala cejtit...no, vážně divně. Byla mi zima, třásla jsem se a pak mi bylo hrozně smutno. Prostě jen tak, z ničeho nic. Věděla jsem, že jestli zůstanu na pokoji sama, akorát se to víc rozesere. Odešla jsem za R. a lehla si do postele. Ležela jsem tam jak zpráskanej pes, schoulená do klubíčka a svý hluboký hnědý oči upírala nahoru na R. Měla jsem chuť se jít vyzvracet, i když se mi vlastně nechtělo.
Nevím. R. mi udělal čaj a lehnul si ke mně, objímal mě. Chtělo se mi brečet. "Bojím se, že zase budu mít záchvaty úzkosti," zašeptala jsem a snažila se nemyslet na to, jak dejchám.
Bylo to fakt hrozný. Nejhorší bylo, že to prostě přišlo, aniž bych za poslední dobu zažila něco hnusnýho. Naopak. Myslím, že se mám dobře, a přesto... "Pusťme si Lucky Louie, potřebuju se smát," řekla jsem, a to už mi bylo o něco líp. Když jsme zhlédli dva díly, bylo to už asi úplně v pohodě. R. říká, že je to možná tím, že jsem venku prochladla. No já nevim. Byla jsem psychicky úplně v píči.

Ráno se mě zeptal, jestli už je to lepší. Asi bylo, ale nevěděla jsem to jistě. Pořád jsem se necejtila úplně v pohodě, i když to nebylo tak hrozný jako včera večer. Šla jsem do školy a vnímala ten podivnej klid kolem sebe. Jako ticho před bouří, znáte to. Po nebi se plazí tmavě modrý mraky a vy vyjdete ven před dům a všude je ticho, nikde nikdo. Jdete ulicí a na jejím konci vidíte dva lidi. Baví se a vy zřetelně slyšíte jejich hlasy, perfektně se to rozléhá. Už začíná pršet. Jsou to takový ty velký kapky, který padaj pozvolna a zanechávaj po sobě stopy, jako by na zem dopadla bublina z bublifuku. A pak se rozprší úplně a oblohou projede první z blesků.
No, přesně takhle jsem se teda cejtila, když jsem šla ráno do školy. Potkávala jsem lidi a přesto se cejtila, jako bych byla na úplně jiný planetě než oni. Všude ticho...
Už se mi to stalo i minulej čtvrtek, taky jsem kráčela do školy a mě míjeli studenti a já měla pocit, jako bych i přesto, že je vidím, byla na tomhle světě úplně, úplně sama. Zamračený tváře... A když se někdo smál, bylo to snad ještě horší. Záviděla jsem jim, že se můžou bavit a já ne.

Občas mě rozesmutní úplně banální věci. Dneska jsem třeba seděla v menze a najednou za sebou slyšela pomalý, šoupavý kroky. Otočila jsem se. Nějakej starej pán mířil ke stolu se svým obědem na tácu, ruce se mu třásly a jeho šouravý kroky ještě umocňovaly celej ten zoufalej výjev. Já vím, že on měl třeba dobrou náladu. Ale mně z toho najednou bylo tak teskno...! Jindy vidím paní s malým, špinavým voříškem a napadne mě: Chudák, možná nemá nikoho jinýho než tohodle psa. On je její jedinej přítel. Takovej vošklivej pes... Je to vlastně trochu směšný. Ale v tu chvíli...úplně mi to dokáže převrátit náladu o 180 stupňů.

Ale teď je to dobrý. Zřejmě. Už jen to, že o tom dokážu psát, vyjadřuje můj klidnější postoj. Dokážu na to myslet a nechytat zase ty hloupý nálady, můžu pootočit hlavu doprava a koukat na špinavý nebe, aniž by mě to nějak zvlášť dojímalo. Ale stejně...myslím, že potřebuju pár dní slunce.

Někdy si říkám, že horší než napsat článek, je vymyslet nadpis (a tak jsem to teď pekně odbyla)

22. března 2013 v 23:00 | Bliss |  Noise in my head
Koukám, že téma pro tenhle tejden je Vlak života. To se docela hodí k mýmu období posledních několika měsíců, kdy se doslova svíjím v agonii nudy a bezbřehý zoufalosti způsobený vlastní neaktivitou a nechutí cokoliv dělat. Tak mi ujíždí vlak života nebo tak něco. Minulej víkend jsem si chtěla zahrát na basu, fakt už jsem skoro vstávala z křesla, když tu jsem si uvědomila, že jsem vlastně ladičku nechala v Ústí. A podle sluchu se mi to ladit nechtělo, to by bylo moc práce a potřeba značnýho soustředění, tak jsem zůstala sedět a se spokojeným úšklebkem hleděla dál do dáli a se svým mozkem se zase přesunula do krajiny snový zamyšlenosti, kde lítaj bubliny s duhovým nádechem nad zelenejma kopcema za uhasínající večerní oblohy, přesně jako je to na jedný kartičce v pošahaným Dixitu, do jehož světa bych se nejradši propadla celá.
Jsem na tohle fakt píča. Kdybych mohla, dám si pořádnou facku, ale ono to dost dobře nejde, jestli jste to někdy zkoušeli (já vlastně ani ne, vždycky mě zarazí ta možná bolest, tak si dám jenom takovou mírnou...bože, ne že bych to nějak jako dělala, nejsem žádná posraná hysterka, vlastně jsem to zkusila jen teď, abych zjistila, jestli je možný si dát velkou facku, a moje ruka se jen tak svezla po tváři). Zbytečná závorka.

Bolí mě břicho vod zkurvený mestruace, ale zas aspoň nejsem těhotná. Někdy před 2 měsíci jsem si dělala svůj první těhotenskej test, byla to vlastně celkem legrační záležitost, anžto společně se mnou se jaksi o svoje případný těhotenství strachovala i Kája, načež jsme si koupily ty testy a zamířily do naší domoviny, totiž do čajovny. Cestou tam mi K. nabídla cígo a já se zatvářila tak prapodivně a žalostně, něco jako čokl v dešti s tlapama a břichem vod bláta, co sedí na prahu a kouká na kliku od dveří a nechápe, proč se proti němu spiknul celej svět, no ne že bych na sebe viděla, ale soudě podle K. otrávenýho výrazu jsem tak vypadat musela, skoro až násilně mi mezi rety vtiskla retko a s úlisným úsměvem zapálila. Ne že bych si případný dítě chtěla nechat...ale víte co.
Tak jsme teda došly do čajovny a hned si objednaly džbánek vína, no vážně, už to chtělo jenom ubalit jointa nebo rovnou vyšňupnout perník. Celá nervózní a s absolutně prázdným močákem jsem zmizela s tím stupidně malým papírkem (myslela jsem, že to teda bude větší) na hajzl a myslela přitom na to, že tady na tom místě jsem čůrala, zvracela a teď si tu dělám i těhotenskej test. Skoro bych se dojetím rozbrečela. Všechno ze mě spadlo, když jsem krátce nato uviděla jedno plus, načež jsem si narvala plnou pusu wasabi.
A tady moje historka tak nějak končí. Vlastně jsem původně vůbec neměla v plánu dneska o něčem takovým psát. Ale to břicho mě nějak podnítilo nebo co.

Tenhle tejden nastal zlom.
Protože jsem ve čtvrtek večer měla jet domů, řekla jsem si, že R. svátek oslavíme už ve středu. Koupila jsem víno a nedočkavě vyhlížela večer, protože jsem chuť červenýho vína na jazyku necejtila už dlouho, fakt jsem se na něj klepala a měla chuť ho otevřít už to odpoledne. Tak nějak mě napadlo, že bych byla schopná vyžahnout flašku denně. Toho našeho domácího višňovýho teda určitě. Už teď, jak o tom píšu, dostala jsem chuť na další sklenku. No... Ale to teď zase odbočuju.
Tak byl teda konečně večer, vypili jsme láhev a byli příjemně unavení, vlastně neschopni něco udělat, a tak jsem se rozplácla na R. hrudi a řekla mu, že jsem fakt šťastná. Že jsem tohle asi s nikým nezažila (a s kým taky, když jsem vztah v podstatě neměla?!), ale nemyslela jsem to zas nějak přehnaně, rozhodně jsem neměla v úmyslu mu vyznávat lásku nebo tak něco. On mě zmrazil nějakým kecem ve smyslu "ale zase to nepřeháněj", už si na to moc nepamatuju, navíc jsem byla celkem opilá, no usnuli jsme, abychom se opět ráno probudili. Bylo to takový hezký, leželi jsme si v objetí a společně usínali a zase se probouzeli, až R. zazvonil budík, anžto musel do školy. Tak jsem jenom tak polehávala v posteli a střídavě se koukala na něj, jak se oblíká nebo jí, a střídavě upadala do polospánku, když tu si najednou lehl ke mně, chvíli mě objímal a pak mi zašeptal do ucha: "Miluju tě". Ježišmarjá, to bylo poprvý, co mi něco takovýho řek, vlastně jsem i přemejšlela, jestli jsem se nějak nepřeslechla. No rozhodně jsem neměla v úmyslu říkat mu nějakou sračku v podobě "já tebe taky", takže jsem jen překvapeně rozevřela oči dokořán a místo připravovanýho "a víš vůbec, co je láska? protože já prostě ne, můžeš mi to nějak teda vysvětlit?", kdyby mi svý city vyjevil moc brzo, jsem ze sebe prostě jen vydala: "Fakt?", načež už ale otvíral dveře a pak je bez jedinýho dalšího slova za sebou zavřel a odešel do školy. Tak jo.
Obrátila jsem se na druhej bok a samu sebe přistihla se stupidním úsměvem. Najednou jsem se cejtila nějak jinak, jako bych byla zase na začátku a všechno se před náma teprve otvíralo. Bylo to prostě...hezký.

Bože, nikdy dřív bych do sebe neřekla, že budu psát o takovejch patetickejch sračkách.
Dneska jsem ale byla na dvou představeních u nás ve městě, co se tady v rámci divadelního klání několika pozvanejch sborů každej rok konaj, a nedaleko od jeviště jsem spatřila postávat A. s foťákem na krku. Ach ježiš. Proč musí bejt tak sladkej? A proč mě přitom napadla myšlenka na to, jestli jsem udělala dobře?

https://www.youtube.com/watch?v=w_BGScmDV2g

16. března 2013 v 19:20 | Bliss |  Noise in my head
Zastesklo se mi po létu, když jsem si představila popíjení vína v trávě při slunci měnící se do ohnivý koule. A první hvězdy na vyhasínajícím nebi a pak už jenom černá tma a my a světla nad námi a cigareta mezi rety. O to kouzelnější je, že ta doba zase pomalu přichází... Do Gorodu přišlo jaro, neproběhla sebevražda a tak dále. Můžu se zase probudit ze svýho jukeboxu.
Dneska jsem chtěla celej den proflákat doma a nakonec jsem byla tak ráda, že mě Lenka s Kájou vytáhly ven. Bylo to jako vždycky - víno, nastavování tváře hřejivým paprskům, házení frisbee Brunovi a spousta řečí, co se rozpadaly do písmen u našich kotníků. Teď jsem se vrátila a ještě mám zmrzlý prsty, ale lehkej úsměv na tváři. Zima je fajn, ale jaro...jaro je úplná očista duše.

V mým životě se poslední dobou nedějou nijak zvláštní věci. Už nešukám s klukama na potkání, a tak o tom ani nemůžu psát, tudíž mám pocit, že vlastně nějak není o čem. Mám se dobře. Dneska zrovna jo. A vlastně celej tenhle tejden byl takovej milej, začalo to už v neděli večer, kdy jsme s R. zalezli do postele a vylezli z ní někdy až v poledne druhýho dne, škoda že se mu nějak nechtělo proležet celou...celý pondělí v posteli. To jsem vlastně ještě s nikým neudělala a přitom to musí bejt tak fajn! Poslouchat hudbu, koukat se do stropu, rozdat si to, dát si cígo a pak znova...vést řeči o minulosti a další věci.
Ve středu večer jsme šli s R. a jeho dvouma kamarádama Martinem a Kubou na oupn majk. Kdybych si včas dotáhla na kolej basu, asi bych si tam taky mohla zahrát, takhle jsem ale přenechala volný místo R., kterej v závěru celý akce zabrnkal tři nebo čtyři songy. Asi tak třikrát jsem se platonicky zamilovala (hlavně do barmana v sexy košili a svetru), no, to už je takovej můj trapnej úděl. Povídala jsem si s klukama a kopala do sebe piva, hlavně Martin byl dost roztomilej. R. nám po svejch patnácti minutách slávy objednal každýmu panáka vodky, čímž mě zabil. Po celý akci se pouštěla hudba a Kuba, bubeník, to začal rozjíždět pomocí zapalovače a sklenky od piva. Přidala jsem se k němu a rukama plácala o stůl, R. s Martinem začali tleskat a já, jak jsem byla slušně lízlá, jsem se smála, až bych se za břich popadala, kdybych měla volný ruce. Rázem jsme se stali středem celýho klubu...nebo jsem si to aspoň myslela.
Pak se šlo do nějaký knajpy na další pivo, který jsem do sebe lámala doslova přes koleno a přitom jsem se zařekla, že dneska už teda další chmelovej nářez rozhodně ne. Změnili jsme zase lokál, hráli jsme několikrát fotbálek a R. vytáh kytaru na přání jednoho kluka, co chtěl "něco pěkně táborovýho".
Kolem čtvrtý jsme se s R. chytli za ruce a vyrazili do studený sakra kurva studený noci, kdy jsem každejch deset vteřin pomyslela na vyhřátou postel u něj v pokoji, což mi pochopitelně moc nepřidalo. Ale když jsem konečně ulehla, celá jsem se úplně rozplývala nad bezvadně strávenou nocí a hlavně nad tím, že bych rozhodně nechtěla bejt v kůži Martina a Kuby a Lenky, co dorazila později, protože ty ještě čekala dlouhá cesta domů.

A to je asi všechno. Já fakt nevím. Můj život už není díky tomu, že si vydržuju furt jednoho kluka a taky díky tomu, že chodím na VŠ, tak akční, já vím.
Někdy mi to lovení kluků chybí, co si budem povídat.

Zhýralost

8. března 2013 v 21:44 | Bliss |  Noise in my head
Rozhodla jsem se napsat něco dlouhýho. Ne sem. Do Wordu.
Vždycky jsem si říkala, že nic delšího než povídku sepsat nemůžu. S mojí zvláštní úchylkou psát jen za tmy v divným rozpoložení a hlavně zhotovit celej příběh na jeden zátah bez přestávky by to prostě nešlo. Ale teď jsem dospěla do bodu, kdy si říkám: Proč sakra ne? Tak prostě přestanu, až se mi bude chtít, a vrátím se k tomu příští večer. O co jako jde?
Nakopli mě k tomu White Lies.
Jednou jsem šla do školy s R. mikinou, ve který měl empétrojku. Strčila jsem si špunty do uší, pustila ji a pořádně se rozhlídla. Lidi kolem mě jako by se najednou stali hrdiny v nějakým příběhu. Všechno dostalo jinej nádech, auta projížděla po silnici a jejich cesta měla smysl, stromy stály nehnutě v zemi a jejich strnulost zapadala do celý koncepce. Harry McVeigh zpíval jenom pro mě, nikdo ho nemoh slyšet, nikdo nevěděl, že hraje v mým příběhu vedlejší role. A já kráčela ulicí a podivně se usmívala.
Samozřejmě jsem znala White Lies, ale nikdy mě pořádně až na pár songů nechytli. Chodila jsem do školy s R. mikinou po tři dny a cestou tam i zpátky jsem je sjížděla. Brzo jsem měla najetý album To Lose My Life a pořád se ho nemohla nabažit. Usínala jsem s White Lies, jedla jsem s nima, chodila na procházky, ležela v posteli a koukala do stropu... Úplně jsem se našla v jejich textech. Minulej víkend jsem se povalovala v peřinách a za zavřenejma víčkama se mi při jejich písních odehrával celej příběh. Dost dobře jsem si dokázala představit, při čem by hrála From the Stars, při čem zase Unfinished Business nebo Death. Furt to mám v hlavě, i když pořádně nevím, jak by to mělo skončit. Říkala jsem si, že by z toho byl dobrej film, ale protože s tímhle nemám žádnou zkušenost, rozhodla jsem se, že zkusím to jediný, co mi jde - napsat to.
A tak jsem dneska začala. Bavím se u toho, i když to nebude žádná sranda. Možná to nikdy nedopíšu, ale aspoň jsem si našla něco, co má smysl. V mý duševní krizi to asi potřebuju.
A taky je to lepší, než psát rozbor nějaký posraný studie na pondělní hodinu literární teorie nebo čeho, hehe.

"He said to lose my life or lose my love..."

I wanna be awoken, shit

2. března 2013 v 19:19 | Bliss |  Noise in my head
Mý nálady se střídaj jak na běžícím pásu. Někdy mám pocit, že se úplně rozpadám.
Jdu v noci po Muzeu a stane se mi taková veselá historka, zcela nečekaně narazím na eskalátoru na Míšu a jejího bóje, a když si to tak štrádujem na zelenou a všichni se smějem tomu, jaká je to náhoda, že jsme se takhle pěkně potkali v metru, kluk v kabátě a krátkejma vlasama se k nám přitočí a řekne něco jako: "Ne že bych vás chtěl poslouchat, ale když už jste tak u toho, já jsem tě zase viděl v metru a teď tě vidím tady," kejvne na Míšu, no a jak jsme celí rozjuchaní, smějem se tomu a vzájemně se ptáme na jména a další nepodstatný věci.
"Já jsem Andrea," řeknu neznámýmu a on na to: "Já zas Ondra!" No haha. Že mě to vůbec nepřekvapuje. Už jsem úplně zapomněla na svoji teorii Potkej někoho novýho a na 65% se ti představí jako Honza nebo Ondřej.
Máme podobný jména, jasně. Jedem všichni na Hradčanskou a Ondra mě zve do knajpy. Nemám čas, musím stihnout bus do hometownu a pomazlit se s kočkou. "Nebo někdy můžem skočit na André," spiklenecky na mě mrkne a já se usměju. Je ze mě úplně vydřenej. Vyměníme si čísla, i když nevím k čemu. Ale to víno bych si někdy dala, to je fakt.
Usednu do autobusu a mám nutkání mu napsat, leč ten nápad šmahem zavrhnu - nejsem přece pubertální blbka.
Zatím se neozval. Ale byl milej, to jo. Snědli jsme napůl jeho nahnědlej banán a já mu pak palcem setřela kousíček banánu ze spodního rtu. Asi se mu to líbilo.
Pak se v pátek probudím a nemám na nic chuť. Nevzniklo to jen tak náhodou, tahle moje apatie trvá už asi tři čtvrtě roku. Pěkně mě to sere. Občas se mi podaří ji zahnat někam do kouta a docela se bavit, ale stejně mě to jednou za čas popadne a pevně sevře. Věcem, co mi dřív dělaly radost, se teď vyhejbám. Nutím se hrát na baskytaru a říkám si, že když si přehraju tři čtyři songy, zjistím, že klouzat prstama po krku je vlastně docela fajn. Není. Učit se znova písničky, který už jsem zapomněla, je pěknej vopruz. Oukej, zkusím vymyslet něco svýho, pomyslím si, ale po chvíli zjistím, že ačkoliv hraju jiný tóny, pořád je to ve stejným stylu, kterej prostě za živýho boha nedokážu opustit. Stejný a nudný. Nedokážu se posunout dál.
Že bych si vzala do ruky propisku a napsala povídku? O čem sakra? Absolutně nemám inspiraci a časová propast od poslední povídky, co jsem napsala, se hrozivě zvětšuje s každým západem slunce. A tak jenom sedím a koukám z okna a sním. To mi jde. Nemám se za to ráda.
Tak jsem o svým stavu včera zkusila napsat song, no mám jednu sloku a něco jako refrén, ale proboha! Bojím se, že to zůstane nedokončený jako hromada dalších mejch písní a nápadů a života.
Občas mě tak strašně nebaví psát tenhle blog a číst blogy ostatních, ale pak si říkám, že kdybych to zrušila a už nikdy veřejně nenapsala ani písmeno ze svýho lajfu, mrzelo by mě to.
Ale dneska se mám zas docela dobře. Ani nevím, co mě to popadlo, ale jednou jsem se mrkla na seznamku a zaujal mě inzerát jednoho kluka, co prej hraje na kytaru a nedávno se přestěhoval poblíž mýho hometownu. Hned jsem si ho všelijak vysnívala, ale na rovinu mu napsala, že vztah zrovna nehledám, ale klidně si s ním někdy zajamuju. Tak jsme spolu byli dneska prvně venku. Bála jsem se, že to bude nuda (po qipu byl docela strohej), ale nakonec se ukázalo, že je celkem upovídanej. Akorát není zrovna dvakrát hezkej, ale to mi může bejt úplne jedno, když mám R., naopak kdyby vypadal jak nějakej hipster, měla bych co dělat, abych nic nedělala.

Ale jinak prostě hnus. Co mám sakra dělat, abych se už konečně probudila?!