Duben 2013

Může ještěrku bolet hlava?

27. dubna 2013 v 14:37 | Bliss |  Noise in my head
Vypsaná fixa po třech letech. Bylo to, jako by hráli jenom pro mě. Stála jsem v davu a přitom jsem nebyla nikde, kolem mě lidi, a já je neviděla. Bylo to rychlý a krátký. Moc starejch věcí nezaznělo. R. stál vedle mě a pak řek: "Jdu si sednout k ostatním." Chtěla jsem, aby to poslouchal, aby se vžil do těch textů a aby snad i pochopil. Nic. Nechala jsem ho jít a zase byla sama. Jako dřív.

Celej majálesovej den byl dost slušnej a divokej. Kdyby vyhlašovali královnu tance, museli by to dát mně. Myslím, že tohle je specifikum mýho hometownu. Nikde jsem neviděla tančit lidi tak zvláštně a krásně jako u nás ve městě. Přišla jsem na nějakou neznámou kapelu, kluci snad říkali, že hrajou poprvý, jejich songy jsem neznala, a přesto! Dokázala jsem vycítit každej úder kopáku a kotle, každej zvuk hajtky, mý tělo dokonale reagovalo na všechny zvuky; kytarový mňoukání, basový tóny, noha před nohu, úklon, refrén, škubnout sebou, pohodit hlavou, melodie se tříští a pak se slejvaj v jednu, narovnat se zpátky a prsty se dotknout oblohy.

Pipes and Pints byli fakt nářez, here we are, you and me, zas jsme s R. jako jediní z naší skvadry stáli u pódia a já se v duchu pošklebovala nad jeho slovy, který byly fakt přesný: "To víš, kluci nejradši vysedávaj v hospodách, holky jsou zase diskotékový, takže je to tady asi moc nebaví."

Škoda že se to večer tak posralo. Už měli hrát jenom UDG. Seděla jsem na lavičce a čekala na R., až přinese pivo. Mezitím jsem k sobě z horní řady stáhla Filipa, kterej mi přišel nějakej smutnej. Ani se mu nedivím, naše skupina se skládá skoro ze samejch párů, asi by mě taky sralo vidět každou chvíli, jak se všichni líbaj a usmívaj se na sebe. Chtěla jsem ho nějak rozveselit, a tak jsem ho začala hladit po noze, jen tak, ze srandy. On mi na oplátku dal ruku kolem ramen. Přišel R., myslela jsem, že si sedne vedle mě, ale usadil se na druhý straně, vedle F. Po chvíli jsem zjistila, že je nějakej zamlklej a na mý občasný pohlazení po zádech vůbec nereaguje. Fajn, pomyslela jsem si a dál blbla s Filipem. V půlce koncertu UDG jsem se přesunula k R. Dala jsem mu pusu. Žádná reakce. Po chvíli jsem to už nevydržela a řekla: "Chceš jít domů?" Kejvnul hlavou. Rozloučili jsme se s ostatníma, Tomáš se Zuzkou se dost divili, co se jako děje. Neměla jsem čas nic vysvětlovat a spěchala za R.
Chytli jsme se za ruce a mlčky, vopravdu v naprostým a nesnesitelným tichu, jsme kráčeli na kolej. Po několika desítkách metrů jsem se zastavila. "Promiň," slyším se říkat.
"Připadal jsem si hrozně poníženě, jak jsi tam seděla s Filipem."
Nečekala jsem, že by moh žárlit na gaye. Padly další slova a pak jsme šli dál, už v trochu lepší náladě. R. mi něco vyprávěl a já ho vůbec neposlouchala. Byla jsem nasraná, uražená a nepochopená. Nikdy se nikdo do mě úplně nedostane. Vždycky budu mít v sobě svůj vlastní svět, do kterýho nikoho nepustím. Nikdo by mu totiž nerozuměl. Blá blá blá. V hlavě jsem měla přehršel vět, který se nesly v podobným duchu, byla jsem opilá a znělo mi to skvěle. Teď už mi to zase přijde jako trapný alkoholický frky. Kráčím tímhle zpropadeným městem, který je cizí. A stejně tak i můj hometown je cizí. Prostě jsem byla určena k tomu, abych žila v tom městě. Ale kdo vlastně určil to, abych se narodila jako člověk? Proč musím bejt člověk? Proč jsem se nemohla narodit jako ještěrka? Může ještěrku bolet hlava?
"Může ještěrku bolet hlava?" zeptala jsem se.
"Když vypije hodně whiskey, tak jo." Zasmála jsem se. Tahle odpověď mě potěšila.
Došla jsem k sobě na pokoj, najedla se a rozleželo se mi to celý v hlavě. Oukej, možná by mi taky vadilo, kdyby R. voblejzal nějakou lesbu, i když bych věděla, že to nic neznamená. Prostě by se věnoval víc někomu jinýmu než mně... Ale stejně mi jeho reakce přišla trochu přehnaná. Když jsem dovečeřela, sešla jsem schody do druhýho patra a zaťukala na jeho dveře. Sdělila jsem mu svoji myšlenku.
"Jsem rád, žes to pochopila."
Hm. Dala jsem mu pusu na dobrou noc.

A tak teda nic. Všechno při starým. Studuju a po večerech chodím na pivo, grilovačky nebo koncerty. Furt ještě jsem ve vztahu. Furt jsem s R. šťastná. I když jsem celej tenhle tejden přemejšlela nad tím, jestli by nebylo lepší bejt zase sama. A to jsem k takovýmu přemejšlení neměla ani žádnej důvod. Prostě mě to jenom tak napadlo. Možná že to všechno vyvolala kniha Na jih od hranic, na západ od slunce, který jsem naprosto propadla. Mám pocit, jako by to celý bylo o mně. Hlavnímu hrdinovi Hadžimovi fakt rozumím.
Soulmates never die. Táhnem si s sebou svý duchy minulosti.


Kdybych tak mohla vrátit čas

19. dubna 2013 v 14:28 | Bliss |  Noise in my head
Když jsem v pondělí ráno seděla u stolu a snídala, všimla jsem si paprsků slunce na svý ruce. Dívala jsem se ven a nemohla uvěřit tomu, že je po tak dlouhý době zase hezky. Tenhle okamžik bych si měla zapamovat, pomyslila jsem si, a taky že jo. Škoda že když vám není dobře, nemůžete se nějakým způsobem teleportovat do místa a času, kdy vám bylo úplně nejlíp.

Byl to nádhernej den, šla jsem na starší českou literaturu a pak zatáhla hodinu v jednu, takže jsem měla spoustu času na to, abych si mohla zajezdit s R. na longboardu. Tentokrát jsem se nerozštípala jako minulej tejden, kdy jsem hrdinsky odmítala helmu a chrániče se slovy "holky přece nepadaj" a "sem na tom už jela, simtě", a pak to odnesla olbřímí modřinou na stehnu a sedřeným loktem, tentokrát se mi jelo docela bezvadně, a když si pak na long stoupnul R., chvíli jsem pozorovala jeho obloučky a pak si otevřela Murakamiho, zapálila si cígo a nechala se bezostyšně hřát sluncem do zad. Vopravdu dobrý a ani jsem se moc nenechala znudit hodinama od čtyř do půl osmý se stejným profesorem.
Bylo to fakt krásně strávený odpoledne a kdybych mohla, nějak se v něm uzamknu.

No v úterý už tak pěkně nebylo a bylo to znát i na mý náladě - když jsem ráno vstala, tvářila jsem se značně otráveně. Zatáhla jsem všechny svý hodiny a místo toho šla na jeden R. seminář. Kráčeli jsme po chodníku známou ulicí a já se zas cejtila divně, jako bych to ani nebyla já, všechno kolem mě bylo plastický a šedý a unylý a mně se zas chtělo utýct z vlastního těla. Když jsme si ale v jednom programu na vytváření krajiny nebo proboha čeho udělali draka a pandu a kočku a žirafu, docela mě to pobavilo. Fakt mi poslední dobou na změny nálady stačí málo. Spokojeně jsem si otevřela knížku a nechala R. pracovat. Po hodině jsme šli na pivo, kde jsme si navzájem kreslili portréty, a R. se mi přiznal, že mu dopoledne bylo taky nějak divně. Asi už tu depresi nebo co rozsévám všude kolem.

Středa byla zvrácená jak svině.
S R. jsme se v pět odpo zúčastnili grilovačky za kolejí. Nalejvala jsem se pivem a bavila se Filipem, jenž pomalu upíjel ze svý flašky rumu, a stával se tak opilejším a opilejším. Večer holky zmizely na nějakou party do centra, já neměla moc prachů, tak jsem zůstala sama s klukama. Ti chtěli jít do knajpy o pár desítek metrů vedle, a protože jsem je nechtěla rušit v jejich pánský společnosti, přišlo mi jako docela dobrej nápad jít k Filipovi na pokoj a dopít ten jeho rum.
No ty vole! Pouštěli jsme si ty největší diskárny, jaký si dovedete představit, pěkně jsme to vohulili, takže se divím, že na nás přišla jen jedna stížnost, falešnejma hlasama jsme tak nějak unisono vyli Keshu a podobný sračičky, tancovali jsme jako o závod, pili ten zatracenej rum s colou, a když jsme ho dopili, vyndal Filip ještě zbytek vodky, která s colou chutnala fakt nechutně. Přišla mi sms od R., jestli prej neděláme bordel nebo něco v tom smyslu, no vzhledem k Filipový orientaci se nemusel ničeho bát, takže mě to pobavilo (ten večer mě vůbec bavila každá sračka), a odepsala mu, že už jsme pěkný kočičky. Filip totiž vyštrachal odněkud fixy a pomaloval mi obličej fousama a čumáčkem a řasama, a tak jsem mu to oplatila zrovna tak.
V jeden okamžik jsme s F. vykoukli z okna a uviděli kráčejícího R. z knajpy, a tak jsme na něj zavolali, ať se staví nahoře. My s Filipem byli už značně rozdováděný, R. se rozplác na postel a koukal na nás, jak spolu tancujeme, svíjíme se kolem sebe, vrtíme zadkama a podobně. Nakonec nás zanechal napospas osudu a ať ho prozvoním, až půjdu k němu spát.
Ani jsem se nenechala moc přemlouvat a ještě celá pomalovaná a zmalovaná šla s F. do klubu pod kolejí, kde nějakej DJ smažil vostošest, tancovali jsme hned u repráků div nám hlava nepraskla, dala jsem si ještě další dvě piva a pamatuju si jenom, jak jsem tancovala, tancovala a tancovala, pořád, bez zastavení, jako bych jela na kouli, měla jsem v sobě přehršel energie. Prej se mi tam rozsypaly věci z tašky a s Filipem jsme to sbírali a dávali zpátky, no vůbec o tom nevím. Nějaká blonďatá čičina se svojí kámoškou se k nám přidaly, trsali jsme ve čtyřech, zvlášť ta blonďatá se na mě nějak lepila, ale nejsem si jistá, jestli jsem se spíš já nelepila na ni. Ruku bych za to do vohně nedala, ale zřejmě měla ty svoje vlasy spletený do dvou copů, jak vypadala v obličeji, to už vůbec nevím, ale pamatuju si tu její kšiltovku otočenou kšiltem dozadu, to bylo hodně sexy.
Po dopití piv jsem toho měla už vážně plný zuby, s Filipem jsme vypadli ven, doprovodil mě na kolej a cestu od vrátnice, kde jsem kolejbábě celá rozjařelá a vysmátá ukazovala občanku, protože jsem ztratila kolejenku, ke dveřím R. pokoje si vůbec nepamatuju. Doteď nevím, jestli jsem šla sama nebo s Filipem, jestli jsme šli po schodech nebo výtahem, spíš bych to tipla na ty schody, protože to bylo jen do druhýho patra, navíc mám takovej dojem, že jsem se tam mlátila o zábradlí a brala zatáčky fakt dost podivně, ale taky si nejsem jistá, jestli si to teď náhodou jen nevymejšlím.
R. mi druhej den řek, že mi otevřel, já přišla k němu do pokoje a asi dvě minuty se nepřetržitě smála a motala se mezi dveřma. Koukala jsem na něj jak na blázna a pak si vzpomněla, že jo, že jsem se fakt smála a že mi přišlo vtipný to, jak tam tak stojí v pyžamu a dívá se na mě těma svejma obříma modrejma očima. Pak jsem bohužel začala brečet a hystericky brečela asi půl hodiny, taky jsem zvracela, poblila jsem R. celej balkón, ani nevím, jestli jsem se svlíkla sama nebo mi pomoh R., ale seděla jsem na tom balkóně nahá, zahalená županem, zvracela, aniž bych už měla co, do břicha mě braly křeče z hladu a pořád pořád pořád jsem brečela a křičela na R., že nic nechápe, nic neví, on mi řek, že mě miluje, a já se tomu v duchu smála, bral mi hlavu do rukou a opakoval, že je tu se mnou, a mně se fakt a vopravdu chtělo umřít, nebejt tam, nebejt už nikde. Usnula jsem v posteli.

R. druhej den dopoledne vstával do školy. Probudila jsem se jen na chvíli a bylo mi překvapivě docela dobře, když jsem si ale vzpomněla na to, co všechno se dělo, zavřela jsem se studem oči a zase usnula.
V poledne přišel R. ze školy a dal za mě do pořádku ten balkón. Fakt jsem ho litovala. Chtěla jsem ho umejt, ale on řek, že bych se zas pozvracela a ať dál ležím v posteli. Šla jsem si dát sprchu a taky si vyčistila zuby a přemejšlela nad klukama vedle, že je to určitě muselo vzbudit a že si museli myslet kdovíco. Tak jsem se zas hodně hodně styděla. Lila jsem na sebe proudy vody a říkala si, že jsem fakt úplně debilní, celou dobu v sobě držím takový věci a pak se před R. úplně zhroutím. Po sprše jsem zalezla do postele.
"Co kluci?" ptám se.
"Mluvil jsem s nima, že ses trochu opila, a oni na to, že je to v pohodě, že to naprosto chápou."
Jsou fakt zlatý.
R. si lehnul zády ke mně a já ho rukou objala kolem břicha. Bylo hrozivý ticho, nosem jsem se zabořila do jeho vlasů a chtěla se propadnout.
"Řekneš mi, co se stalo?" ozval se a já se zhluboka nadechla a řekla, že jo.
Tak jsem se posadila a začala šeptat, prostě to jinak nešlo. Pověděla jsem mu o tom, že jsem v šestnácti měla dva kamarády, jednoho fakt dobrýho, že jsem ho asi platonicky milovala, že se teď už nebavíme, a mě to všechno mrzí, to, že se tak změnil, to, že jsem se tak změnila já, že se už nikdy spolu nebudeme bavit, že mi nechybí ani tak on jako spíš jeho šestnáctiletý já a ty doby jako vystřižený ze světa Vypsaný fixy, že jsem v nich navždy uzavřená a někdy to chci strašně moc všechno vrátit zpátky. Řekla jsem mu taky o Honzovi, že i když jsem ho neznala moc dlouho a ani ne tak dobře jako jeho kamarádi, jeho smrt mě fakt dostala.
"Myslím na něj každej den," říkám mu. "Už je to skoro šest let, jsem s tím smířená, je to dobrý. Ale občas se takhle opiju a pak začnu brečet. Vlastně se mi to teď stalo podruhý. Mrzí mě, žes to zažil."
"Mě ne. Jsem rád, žes mi o tom řekla."
Ale já si stejně myslím, že jsem mu nepověděla úplně všechno, že jsem nevyjádřila všechny svý pocity ohledně tý doby, cejtím, že si o tom budem muset ještě promluvit. Ale taky myslím, že už to bude dobrý...

Bylo hezky. Šli jsme do města a já mu za to všechno koupila čokoládu.
Večer, než jsem odjela, se zatáhlo, chvíli chcalo, dokonce i hřmělo. Cejtila jsem, jak to všechno na mě zase padá. Chtěla jsem se rozloučit s R., kráčela jsem chodbou v jeho patře a všude byla tma a ty úzký stěny mě nechutně svíraly, připadala jsem si jako v nějakejch podzemních chodbách, možná jako v katakombách. Zaťukala jsem na jeho dveře, otevřel mi, objímali jsme se, loučili. Málem jsem se zase rozbrečela, ale věděla jsem, že nemůžu. Vždycky jsem byla sama a musela se spolehnout sama na sebe, sama se dostat ze svejch úzkostnejch stavů a dalšího bordelu. Nechala jsem tam R. a odjela na víkend domů, ve vlaku jsem si pouštěla Tata Bojs a pak taky Vypsanou fixu. V Praze foukal příjemnej teplej vítr a u metra stál chlápek s elektrickou kytarou, co vyhrával nějakej tesklivej blues. To bylo milý.

Dneska ráno jsem stála v koupelně a opět to bylo, jako bych ji viděla jinejma očima, jako bych se tam ocitla poprvý ve svým životě. Věci jako by neměly konkrétní obrysy a díky ocelovýmu nebi za okny všechno upadlo do šedýho stínu. Fakt hnus. Ale teď je mi líp. Možná proto, že jsem tohle všechno napsala. Myslím na to pondělí, na tu cigaretu, Murakamiho, slunce a zvuk koleček uhánějících po asfaltu za Kauflandem. Kdybych tak mohla vrátit čas...