Květen 2013

Mám velkej hlad a ty mě nejez

23. května 2013 v 20:02 | Bliss |  Noise in my head
Tak sakra co? Můj život se skládá ze zdánlivě bezvýznamnejch událostí. Prostě se ráno probudím a večer zase usnu. A někdy mě napadne, že bych chtěla prospat celej život. Nebo prosnít.

Mám pocit, že jsem nikdy neměla tolik kocovin jako teď na koleji. Naposled jsem se sundala v pochybný knajpě naproti kolejím, kde se konal jakejsi zápas v šipkách mezi místníma hospodskýma balíkama a jejich kozatejma děvkama, přičemž na plátně běžel hokej nebo fotbal nebo něco. Lámala jsem do sebe čtvrtý pivo a říkám si: Tohle vypiju a jdu. To by ale nesměl A. začít mluvit o plnění hořkýho slibu a já bych se nesměla blbě zeptat, co to vlastně jako je. "Ty nevíš, jo?" diví se A. a už se hbitě zvedá ze židle a objednává panáky ferneta. Ptáka mezi nohama nemám (nebo jak kdy), ale teď jsem věděla, že nevyměknu. Jdu na záchod, a když se vrátím, čeká na mě další panák. Ten už mě fakt málem zabil. A. chtěl jít pro třetí rundu, ale zastavili jsme ho, doslova ho strhli na židli a morálně profackovali. Nějaká vyšší moc zařídila, abych dopila to ukrutný pivo a nepozvracela se klukům k nohám. Všichni jsme vstali a zamířili do postelí. R., jakmile jsme došli na pokoj, padnul na lóže, zavřel oči a usnul. Já si lehla a zjistila, že věci, na který mi padne zrak, přede mnou debilně uhýbaj, jako by se mě bály. Bylo mi taky pěkně blbě. Zvedla jsem se a šla zvracet. Pak ještě dvakrát.
Ráno bylo nezvykle celkem dobrý, kdyby mě ovšem nenapadlo dát si bagetu z automatu dole v přízemí. Deset minut nato jsem musela zas běžet na hajzl. Zvracení není zrovna moje oblíbená činnost, vždycky mi u toho vhrknou slzy do očí, jsem celá uslintaná a připadám si jako největší nechuťák. Chtěla jsem se učit, ale půlku dne jsem prospala, protože jsem prostě nedokázala sedět. Někdy v pět jsem se jakž takž dala dohromady a vyrazila s R. na jeho první návštěvu mýho hometownu. To bylo asi dva tejdny zpátky.

Bylo to dobrý. Prošli jsme kus města, R. poznal mý kámoše, který jsou z něj nadšený (Jonáš dokonce řek, že kdyby měl mít kluka, chtěl by, aby byl přesně jako R., hehe), poseděli jsme v čajovně, na Rohu... Zahrál mi na basu a já se tak akorát můžu jít se svým stylem hraní zahrabat. Rozdali jsme si to u mě v pokoji, kde spalo už tolik lidí, a já měla orgasmus přes G-bod, kterej mě donutil řvát do polštáře, protože vedle v kuchyni někdo byl. Jsem super, protože jsem se taky dokázala naučit na tři předměty, z kterejch jsem měla v pondělí psát, a všechny tři jsem udělala. (Řeknu vám, že není nic lepšího, než mít před zápočtem sex a pak na hodinku usnout za zvuku skvělý hudby.)

Taky jsem tenhle rok poprvý v životě dostala pusu prvního května. Přišlo mi to vlastně hrozně infantilní a divný kráčet po chodníku, najednou se zběsile rozehnat ke kvetoucímu stromu, témeř narazit do jeho kmenu, zadívat se na sebe, dát si pusu a pak pokračovat dál v cestě, jako by se nic nestalo. Fakt divnej zvyk. Ale bylo to milý.

Včera jsem přijela domů z Ústí a říkala si, že celej večer strávím s Márquezem v posteli a k tomu si budu pít černej čaj s mlíkem, ale napsal mi Ondra kytarista, jestli jako nechci ven. A protože jsem ho neviděla poměrně dlouho, ani jsem neváhala a virtuálně mu na to kejvla.
Šli jsme se cournout parkem, střihli jsme to kolem lavičky, kde jsem jednoho prosincovýho večera seděla s K. a napůl s ním vykouřila krabičku retek, v duchu jsem si teda nad tím povzdechla, šli jsme na paramo, kam jsem chodila v šestnácti s K. kupovat si slaninový brambůrky (já) a Bigshocka (on), myslela jsem na to, ale ani jsem před Ondrou necekla, nechtěla jsem mu zase vylejvat starý bolístky svýho ukřivděnýho já. A jak jsme tak putovali nocí a zimou, že by se za ni nemusel stydět ani listopad, zazvonil mu mobil a byl to K. a já měla chuť mu ho vyrvat z ruky a zařvat na něj něco, něco...nevím co. Místo toho jsem odvrátila hlavu a zaslechla: "Jsem venku s Andreou" a ironicky se ušklíbla (ty blbče pitomej, takhle si přece chodíval se mnou TY před šesti lety, idiote idiotská). Nemluvili jsme o něm, jenom trochu, krátce, ale spíš o hudbě, o životě, o R., o Nikol a bylo to hrozně fajn. Tohle mi chybělo. Jenom tak si vyjít ven s kámošem, od kterýho nic nečekám a kterej nic nečeká ode mě, bavit se o blbostech i o docela vážnejch věcech, koukat se na nebe a smát se a kouřit ubalený cíga. Přišla jsem v půl dvanáctý totálně vymrzlá a řekla si: Tohle bylo vážně dobrý.

Jenom někdy...vrátit čas...no...nebylo by to úplně špatný, co myslíš?


Jedna z mejch největších srdcovek, na podzim má tenhle song ještě lepší rozměr.

Lidi

9. května 2013 v 15:03 | Bliss |  Noise in my head
Někdy mě napadá, že je člověk vlastně pořád sám. I přesto že má kolem sebe hromadu lidí. Pořád je to jenom on a jeho podstata bytí. Všechny ty tváře, který denně potkáváte - ať už patří vaším blízkým nebo lidem, jež už nikdy neuvidíte -, všechno to jsou cizinci. Když se nad tím víc zamyslíte a začnete to pitvat, dospějete k poznání, že i vaši rodiče jsou osoby naprosto cizí.

Přemejšlela jsem nad tím dvě noci zpátky, kdy jsem ležela u R. v posteli, jenž byl mezitím na pivě. Ten den byl voser, celej jsem ho zabila děláním věcí na angličtinu a dalšíma blbostma. Ale ten večer...tyjo, ten byl fakt fajn. Seděla jsem v posteli s notebookem a pořád dokola si pouštěla nejnovější song od Editors a jen tak se dívala kolem sebe. Na nočním stolku ležel můj kartáček a víčka na kontaktní čočky a další serepatičky, když jsem stočila oči k oknu a balkónovejm dveřím zakrytý oranžovým závěsem, potkala jsem cestou miliardu věcí, který patřily R. U okna stál věšák s prádlem a na něm trička, mikiny, trenky... Tak jsem si to všechno pěkně prohlížela, ležela jsem pořád v tý posteli a přitom jako bych byla uvnitř těch věcí, na který můj pohled dopadl. A pak mě napadlo: "To je fakt zvláštní, že jsem sama v pokoji člověka, kterýho jsem poznala v září, člověka, kterej je vlastně úplně cizí."
Abyste tomu rozuměli - za tu dobu jsme se R. dost sblížili, o tom žádná. Jenom mě fascinuje to, jak jsme do toho září byly dvě osoby, který se v životě nepotkaly, který o sobě vůbec nevěděly, který si vedly svůj vlastní život ve svým vlastním koutu republiky, až do tý doby, než jsme na sebe poprvý pohlédli.
Tohle je prostě největší masakr na světě. To, že během života si pouštíte do vlastní blízkosti úplně cizí lidi, kteří se postupem času stanou vašimi kamarády nebo milenci nebo kýmkoliv vlastně. Pak je berete jako samozřejmost, jako něco, co tu pro vás prostě je. Ale ono to tak není. Když se nad tím vopravdu ale vopravdu zamyslíte, ti lidi - vaši kamarádi a tak dále - jsou prostě pořád osoby, který náhodně vešly do vašeho života a který z něho taky můžou hodně rychle odejít.
Naprosto cizí lidi.
Který jenom tak náhodou někde potkáte.
Jejich život. Váš život.
A najednou se to všechno propojí.
A děláte věci společně.
A oni patří do vašeho života, stejně jako vy do jejich.
Není to prostě fascinující?
Stejně tak i vaše rodina může bejt z určitýho pohledu pro vás naprosto cizí. Sice s jejich členama máte společnou DNA, ale na druhou stranu...co vlastně určilo, že jste se narodili do rodiny, ve který teď žijete? Proč je vaše matka zrovna X a váš otec Y a váš bratr Z? Proč jste se narodili právě do JEJICH rodiny? A proč zrovna do města, ve kterým vaše rodina žije? To město je vaše rodný město, žejo. Zvykli jste si na něj. Je to váš domov, ulice, kterejma každej den procházíte, jsou vám nějakým způsobem blízký, protože tam žijete už nějakou dobu. Ale proč zrovna tohle město? Proč jste se nenarodili úplně v jiným nebo v jiným státě, na jiným kontitentu...
A proč jste vůbec lidmi?