Červen 2013

Bruslíš na tenkým ledě

26. června 2013 v 14:46 | Bliss |  Noise in my head
To mi ho zas vyhoň!
Když je člověk sám, narazí na péro jednou za čtvrt roku a to ještě může mluvit o štěstí, ale jakmile s někým začne chodit, slítávaj se na něj všichni jako vosy na med. Většinu lidí mi nedělá problém odmítnout, nespala bych s nima, ani kdybych byla nezadaná, takže to, že mám kluka, je vlastně dobrá záminka k tomu je poslat do hajzlu, pak je tu ale pár jedinců, který bych přinejmenším šukala, a když je odmítám, tak se to ve mně všechno bouří, ale prostě...nemůžu jinak! No tak třeba tohle...

V sobotu jsem jela do Krušovic na pivní festival, zašla na pár kapel, popleskala fotbálek, vypila dvě tři piva a pak jsem se střetla s Petrem, co na mě už dlouho dělá voči, ale zrovna on patří k těm klukům, který bych nechtěla ani za nic. Tak jsme si spolu sedli do trávy a pozorovali lidi pod náma a trochu se bavili a pak mi P. řek: "Chtěl bych tě." No jo. To nejsi jedinej. Diplomaticky jsem mu vysvětlila svoji situaci a on jen uznale pokejval hlavou a nechal to bejt. Když jsme se pak zvedli, abychom našli jeho tátu, kterej někde zmizel s dvěma kozatejma čičinama, a P. dokola opakoval, že to je fakt průser jako hovado, ztratila jsem se mu naštěstí v davu a za celej den ho už nepotkala.
Přimotala jsem se k Pavlovi, na kterým bylo taky vidět, že mě dost rád vidí, trochu jsme se kočkovali, načež mě pozval na nějakou garážovou pijatiku teď v sobotu a nezapomněl při tom významně pomrkávat. Tak jsem řekla: "Jo, asi se stavím, ale nic si od toho neslibuj." No nemít R., asi by mi nic nebránilo skončit s Pavlem v posteli, takhle ho budu muset zklamat. Na to mi nezbejvá napsat nic jinýho než obligátní "se s tim smiř".
Vedle Pavla pořád postával jeho kámoš, kterýho jsem viděla poprvý v životě, no a v průběhu koncertu, na němž jsme byli, si o mně asi taky udělal nějaký zkreslený představy, anžto mě v závěru požádal o číslo, který bych mu nedala tak jako tak, pokrčila jsem rameny a žoviálně ze sebe dostala: "Hele, asi by ti k ničemu nebylo." Tak nevim, asi jsem mu zlomila srdce.
Největší vodvar toho dne byl ale A. Za celou tu sobotu jsem ho potkala jen jednou a málem by se to bylo ani nestalo, kdybych nenarazila na Míšu a spol. a nerozhodla se obrátit směr a jít s nima tam, odkud jsem zrovna šla. Po pár desítkách metrů jsme potkali právě A., kterej si mě hned suverénně zastavil a se svým nevinným obličejem raněný srnky se mě zeptal, jestli taky mířím čtvrtýho července na tu akci u W. (na kterou jsem sice byla přes FB pozvána, leč množství lidí, který znám jen tak od vidění nebo vůbec, zabránilo mýmu lehce introvertnímu já kliknout na "zúčastnit se", a tak jsem to furt nechávala otevřený a čekala na nějaký znamení...který se asi dostavilo). Něco jsem ze sebe vyžbleptla a vůbec nedokázala zachovat klidnou tvář, sjížděla jsem ho pohledem a v duchu si říkala: Kurva, proč musí vypadat tak dobře?! A tak teda jó, nakonec jsem mu řekla, že tam budu, načež jsme se zase každej rozešli svojí cestou a já se uvnitř sebe celá zatetelila a po tváři se mi rozběh úsměv, jak kdybych viděla košík plnej koťátek.
Takže si na jednu stranu říkám: Už aby byl 4. červenec, a na druhou: Dávej si sakra bacha, jo?

Včera večer jsem se tak nudila, že jsem přijala bláznivou nabídku od M. zahrát si u něj doma Evropu. "Dáme Evropu, pokecáme a po jedenáctý vypadnu, nic nebude, je ti to jasný?" upozornila jsem ho. "Samozřejmě," řek a nepřestával se provokativně usmívat. Jakmile jsem vešla do jeho apartmá, věděla jsem, že vstupuju lvovi do držky. Sedla jsem si na postel a nechala se skenovat jeho zrakem. Rozdala jsem balíčky a trochu se chvěla a pak mě napadlo: Kurva, já jsem pánem celý situace a já si taky budu určovat, co bude a nebude...teda spíš nebude. A tak jsem se uklidnila a začala si jeho pohledy užívat. Bavilo mě rozvalovat se před ním na posteli a čtverácky na něj pomrkávat, bavilo mě přejíždět si prstem po spodním rtu a všelijak se protahovat. Šílel ze mě. Pak už jsem to byla já, kdo se na něj díval, a on klopil oči.
Několikrát za ten večer se objevil nade mnou a chtěl mi dát pusu. Odstrčila jsem ho. "Chci tě" nebo "Chtěl bych tě lízat," párkrát polohlasně pronesl a já se zase smála, dělalo mi to sakra dobře, bejt takhle žádaná, svádět ho a přitom si sama určovat pravidla a vědět, že nic, NAPROSTO NIC nebude. Hráli jsme ještě Scrable a zůstala jsem tam asi do čtvrt na jednu. Pořád to zkoušel a já ho nenechala.
"Vždyť se o tom nedozví."
"Ale JÁ bych o tom věděla."
"Tak si to aspoň uděláme před sebou."
"Ani náhodou."
"Můžu ti dát aspoň pusu?"
"Ne!"
A dál jsem se smála. Jeho ztrápenej obličej a nadržený ego.
Šel mě pak vyprovodit dolů ke dveřím a přitom vplet ruku do mejch vlasů a začal přibližovat moji hlavu k tý jeho. Chytla jsem ho pod krkem, na dlani cejtila jeho ohryzek a klidně řekla: "Pusť mě."
"Ty mě pusť první."
"Ne, TY mě pusť."
Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jeho ruka začala povolat, ještě mi prstem přejel po tváři, načež jsem i já uvolnila svůj stisk a pak spustila paži zpátky k tělu.
"Dobrou noc," rozloučili jsme se jako by nic. "Byl to docela fajn večer," zavolala jsem ještě za ním a myslela to zcela upřímně.

Vím, že kdybych nechodila s R., tak už s M. dávno šukám. Sama jsem se občas musela krotit, abych po něm nevyjela. Někdy si říkám: No a co? Kdybych se s někým vyspala, nic by se na tom nezměnilo. Pořád bych měla R. stejně ráda. Ale pak mě napadne, že bych mu to přece nemohla udělat. Nikdy bych mu nechtěla ublížit. Navíc...nejvíc se bojím toho, že kdybych se s někým vyspala, okamžitě bych se vrátila do svýho starýho života. Zase bych chtěla bejt volná; užívat si a nebrat na nikoho ohledy. Vím to. Stačil by jeden jedinej sex s kýmkoliv. Všechno by šlo do hajzlu a já bych byla jako utržená ze řetězu. Už takhle si říkám, že to možná bude divný, až pak R. po tak dlouhý době zase uvidím. Že si už možná...zní to sice směšně, ale že si už možná tak zvyknu na tu samotu, na tu volnost, že už s ním nebudu chtít bejt. A pak mě napadá, že je to blbost, že až ho uvidím, zblázním se štěstím, vždyť už jen dneska jsem se dívala na jeho fotku z letiště a připitoměle se usmívala, dívala se na jeho rty a myslela si: Panebože, tak tyhle rty bych teď chtěla líbat.

Shit. Vono to nějak dopadne. Ještě taky nebyl čtvrtej červenec.

Jak jsem se odubytovala

21. června 2013 v 20:48 | Bliss |  Noise in my head
Lidi maj často tendenci říkat, že když něco končí, něco jinýho zase začíná. No to je určitě pravda, ale na tohle já nikdy nebyla. Každej konec vždycky strašně prožívám a to, že začíná nějaká nová éra, je mi úplně u prdele.

Odjela jsem v pondělí do Ústí a moc se snažila nemyslet na to, že je to můj poslední tejden na koleji. Na koleji, kde se mi zezačátku tak strašně nechtělo bejt, a potom, co jsem poznala R. a jeho kámoše, jsem si to tam zamilovala. Cyvé, teď mě napadá, že tenhle článek bude strašně ucintanej, něco jako těch pár minut v každým díle HIMYM, kdy začne hrát dojemná hudba a Ted někomu radí nebo někdo radí Tedovi a všichni jsou najednou strašně uvědomělí a dospělí a skoro ubrečený. No...se s tim smiř.

Tak jsem jela do Ústí a měla jsem z prdele kliku (už zas!), protože mi sice ujel bus směřující na Hradčanskou, ale zanedlouho jel jinej na Zličín, no nestihla bych se dostat na Hlavák včas, kdyby ovšem můj vlak neměl desetiminutový zpoždění. Vono to vůbec bylo pěkně napřesprdel, protože jakmile jsem dorazila na zastávku, začalo mě všechno neuvěřitelně srát - horko, pot stékající mi po zádech, rýma od alergie, mnutí si očí a nosu kvůli alergii, svědění patra a koutků úst kvůli alergii, menstruace, kvůli který mě sralo i to, co by mě normálně moc nenakrklo, dvě asi šestnáctiletý rajdy nedaleko zastávky, z nichž jedna se pořád strašně nahlas něčemu smála, načež zakřičela: "Ty vole, já jsem tak zhulená, zmaštěnááá!", hej kámo, v životě jsem se s nikým neprala, ale v tu chvíli, chápej, pot, tekoucí nos, kejchání, horko, týpek, kterej vypadal, jako by právě vyskočil ze Šunkovýho nářezu, co pořád přede mnou přecházel sem a tam, takže mě dost znervózňoval, autobus, kterej mi ujel, a ty dvě flundry, malý puberťácký píčy, co seděly kus ode mě a pořád se, hahaháá, něčemu smály, no jak říkám, nikdy jsem se s nikým neprala, ale v tu chvíli jsem vopravdu měla chuť vstát a rozkopat jim držky.
Ale jinak cajk. Do toho Ústí jsem se nakonec dostala včas.

Byl to naprosto skvělej tejden, počínaje pondělkem, kdy se uskutečnil "výstup na K2", rozuměj "vyjdi 11 pater a v každým si dej panáka". Myslela jsem, že to bude oficiální akce, která se prej koná každej rok a kde chlastá fůra lidí z kolejí, nakonec se nás sešlo tak sedm nebo osm, obvyklá skvadra, skoro všichni v rukou flašky něčeho ostřejšího, já jen 2 litráky piva, ale stejně mi to stačilo. Skoro nic celej den nejíst a pak vypít za hodinu čtyři piva a dva tři panáky, jou, zas jsem prozvracela kus noci, chvíli jsem i brečela, pak jsem v posteli objímala spícího R., co byl vlastně jen tak v polospánku, občas měl otevřený oči, ale stejně mi druhej den říkal, že o ničem neví, no já byla ráda, ráno jsem se zase za sebe styděla.

Bylo úterý, neuvěřitelný horko, kus dne jsme s R. proflákali u bazénu, a když jsme šli ve 3 nebo ve 4 zpátky na kolej, procházeli jsme kolem NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NĚ dlouhý fronty lidí, čekající na vstup do bazénu. Usmála jsem se a nahlas řekla: "Nechtěla bych stát frontu v tomhle vedru." Pár lidí se po mně znechuceně podívalo. Večer byla grilovačka, kde jsem jen tak decentně popíjela svý dva Kozly.

Ve středu už se to teplo a dusno nedalo vydržet, lexikologii jsem se učila jenom v kalhotkách. Večer byl ovšem snad nejkrásnější z celýho tejdne. Nejdřív pár piv na zahrádce na Hnátě a pak jsme si rozložili deky do trávy před kolejema a popíjeli asi do tří do rána. Rozhlížela jsem se po těch tvářích a říkala si, jak je to smutný, že už asi nikdy neuvidím Ivoše, co je čerstvě magistr, ani Glorii, která mizí zřejmě do Prahy, ani Mgr. Zuzku, nebo Adama a Tomáše, kteří zase jedou minimálně na půl roku erasmácky do Německa. Pár lidí tu zbude, ale většina z naší party prostě zmizí. Je mi líto, že jsem je sotva poznala, a už se s nima zase musím loučit. R. mi říká, že přijdou jiní, ale to už prostě nebude vono.
Když už bylo hluboko po půlnoci, uvědomili jsme si, že má vlastně Filip narozeniny, a tak jsme ho šli probudit. Následný opilecký pořvávání z okna na někoho v parku a bujarý veselí přihnalo k F. na pokoj kolejní radu - dva kluky, co by asi taky nejradši pařili, ale nemohli, a tak aspoň dělali strašně přísný obličeje, za nima stálo pár lidí z patra a kolejbába. Odporoučeli jsme se každej spát do svýho vlastního roomu, i když jsme chvíli tvrdili, že jsme všichni (rozuměj asi šest lidí) z jednoho pokoje.

No a pak přišel čtvrtek a já se skoro do jedný válela s R. v posteli, oba nahý a každou chvíli jsme skočili do studený sprchy, protože to prostě jinak nešlo. Napsala jsem písemku z lexikologie (snad) a pak zase přišla k R., servala ze sebe triko a sukni a vrhla se na něj.
Večer jsme šli oslavit Filipový narozeniny, jenom tak na dvě, na tři, byla to už opravdu poslední POSLEDNÍ noc, bylo to příjemný, ale někdy kolem jedenáctý jsme to všichni zabalili, protože se spustil příšernej liják a oblohu každou chvíli rozdělovaly blesky. Stála jsem s R. u otevřenejch dveří od balkonu a dívala se na to peklo venku; pršelo fakt brutálně, skoro nebylo vidět na krok, obrovskej vítr ohýbal stromy a listy padaly dolů, a já řekla: "To je přesně vono. Taková rozlučka. Poslední tečka za vším. Juchů!" Byla jsem hrozně šťastná a smutná, připadalo mi, jako by ten vítr a déšť a tmavá obloha, co každou chvíli blikala oslnivou modří, hrála divadlo jenom pro mě, úplně jsem měla chuť vyběhnout ven a spojit se s tím běsnícím živlem.
Taky mi trochu vytryskly slzy a R. si myslel, že je to kvůli němu, kvůli tomu, že na prázdniny odjede do Colorada a my se asi 9 tejdnů neuvidíme, ale ne, s tím už jsem smířená, prostě na mě dolehlo to, že jsem zažila moc pěknej rok, kterej tou bouřkou tam venku, tou totální apokalypsou, kterou jsem sledovala jako uhranutá, prostě skončil. A jo, já vím, od září to začne zase znovu, budu bydlet s R. a budu zase chodit na pivo na Hnátu, ale ty vole...já prostě nevim. Konce mi nedělaj dobře.
Chtěla jsem bejt celou noc vzhůru, prošukat ji a pak se objímat a pouštět si Sex on Fire a taky Kids nebo Torn, ale nakonec nic, prostě jsme úplně obyčejně usnuli a pak bylo ráno. Byl to strašnej fofr, mám pocit, že jsme se ani pořádně nestačili rozloučit, no a najednou jsem seděla v autě s bráchou a jeho přítelkyní a do toho hráli Led Zeppelin nebo něco, a to bylo taky dobře.


Dneska jsem se šla podívat ke Káje na jejího novýho králíka a jedna z vět, který kolem nás lítaly vzduchem, zněla: "Stejně ho podvedeš."
"Cože?" já na to.
"Myslím si, že ho podvedeš."
"To teda nepodvedu," řekla jsem naprosto rozhodně. Proč bych to měla dělat? pomyslela jsem si.
Nakonec jsme se vsadily o flašku vína. Už se těším, až ji na konci srpna otevřu s R.

Tohle si přečti, je to dobrej článek

8. června 2013 v 18:51 | Bliss |  Noise in my head
Na stěně mi visej kočky s bílejma tlapkama a za nima modrý pozadí. Novej měsíc. Venku je všechno zelený a mně teče z nosu a svědí mě patro a koutky úst a když sedím na louce a koukám na baráky pode mnou, tak mě to sere. Dlouho nevydržím bejt v přírodě. Kvůli těm kvetoucím hnusům, co vás furt šimraj v nose, snad začnu mít ráda podzim a zimu místo jara a léta. Teda podzim mám ráda. Ale k zimě si asi nikdy nevybuduju žádnej extra láskyplnej stav, hlavně prosinec bych úplně vymazala, i když Vánoce a Silvestr a tátový narozeniny a teď taky narozeniny R.

Když už píšu o R., nedá mi to, abych se nezmínila o tom, že jsem minulej víkend strávila u něj doma. Poprvý.
Cesta vlakama z Ústí trvala skoro pět hodin. Nebo čtyři. Byl pátek a chcalo a já seděla na sedačce a poslouchala mp3, do který mi R. napral nějaký věci, protože už mě prostě omrzely skupiny, co furt poslouchám. A tak jsem si pustila Joy Divison a řekla mu, že i když mám najetej Control zepředu dozadu a vodzadu doprostřed a pár songů od JD znám a Love will tear us apart bych snad ještě dala dohromady na basu, stejně mě prostě tahle kapela nikdá úplně za srdce nechytla. Ale protože se mi nechtělo pouštět si rozjuchaný Wolfmother, na oknech se objevovaly drobounký jizvičky od deště a po nebi se převalovaly mraky, co vrhaly na všechno svý šedý stíny, chtěla jsem se s něčím ponořit do melancholie. Docela mě to chytlo. Těšila jsem se, jak teď z Ústí pojedu v tejdnu domů a pustím si zas ty Joy Division ve vlaku, abych si je pořádně najela, ale zapomněla jsem si mp3 na koleji v kapse od saka. To je teda voser, ale stejně moc do přírody chodit nemůžu, tak je to asi jedno. Zpět za výpravou k R. rodičům.
Jilemnice je fajn město. I u R. doma je to fajn. Až na jeho otce, vášnivýho lyžaře a cyklistu.
"Sportuješ?" byla hned první otázka, co na mě byla vybafnuta u rajský vomáčky se třema knedlíkama.
"Éé...plavu," odpovídám a říkám si: Honem, vymysli ještě něco. Ale rychle, ať ta mezera není moc nápadná. "A taky občas běhám, jezdím na inlajnech, někdy si jdem s lidma zahrát softball..."
"A lyžuješ?"
"To zrovna ne."
"A jezdíš na kole?"
"Někdy." Jasně, naposled asi před osmi lety, kdy jsem jela na kole vyhodit plnou tašku sklenic a flašek do nedalekýho kontejneru, spadla a rozřízla si pravou dlaň.
Rozhlídla jsem se po kuchyni, což byla moje nejčastější činnost v tý místnosti, protože jsem prostě nevěděla, kam s očima, a zrak mi padnul na knihy v poličkách. "Čtete?" zeptám se a už se chystám na vášnivý debaty o Kunderovi, Hrabalovi a Jaroslavu Havlíčkovi.
"Vlastně ne, jenom občas Respekt."
"Aha." Tak to teda respekt, říkám si v duchu.
Snědla jsem knedlíky a na talíři nechala hektolitr omáčky, protože mi stačí namáčet si knedlíky jen tak decentně, ačkoliv na mě při obědě vždycky máma znechuceně hledí a kroutí hlavou a říká si, po kom to to dítě má, to já jsem vždycky snědla všechno a ještě si přidávala, no ani na návštěvě u R. jsem se zrovna dvakrát nehecla a nechala tam tu omáčku skoro nedotčenou a kus kraví mrtvoly rozpitvanej, že by se za to nemusel stydět ani Jan Jessenius. No dojídal to po mně R. a jeho otec mě sjel pohledem vostrým jako břitva.
Říkám, že mám ráda kočky, že miluju kočky, a on: "To já dělám, jako že na ně střílím, když nějaká přijde a chce se mi vysrat na trávník. Takhle udělám rukou," nechá nataženej ukazovák a prostředník s palcem, ostatní prsty sbalí do dlaně, "a zařvu: ´Pffffšššááá´, ony se leknout a hned zdrhaj," zasměje se hurónsky a já se s lítostí podívám na svý triko s kočkou v mixéru a nápisem Goodbye kitty.
Pořád si chce o něčem povídat a já už prostě nevím, strašně strašně mě bolí hlava a jediný, co chci, je lehnout si do postele a spát. A tak se konečně s R. zvednem a já sebou nahoře u něj fláknu do postele a rozhodnu se nevstávat, ani kdyby někdo hodil do okna molotov koktejl. Udělám místo R. a společně asi na hodinu usnem.
Probudili jsme se v pět a mezitím se vyčasilo. Hlava už mě nebolela. Rozhodli jsme se udělat procházku po okolí a na vyhlídce v lese, odkud prej vidíš Lomnice nad Popelkou, ale já jsem asi úplně slepá, a támhle je tohle a o kus dál zase tamto, ale já prostě jenom vidím jeho nataženej prst, ukazující na asi pět kopců vedle sebe a jak mám sakra vědět, kterej z nich přesně myslí, no na týhle vyhlídce se o mně opře a já cejtím na zadku jeho ztopořenej penis, nikde nikdo, a já říkám: "Dem si to rozdat," ale nakonec nic, voba jsme akorát celý rozpálený a já mám fakt mokro v kalhotkách.
Večer jsme si to rozdali a pak byla sobota.
V ten den už jsem poznala i R. mamku, která je fakt bezva a suprová, a taky si už nějak zvykla na R. tátu. I když to vypadalo, že by mě po obědě ještě na minimálně dvě hodiny pozdržel u stolu a vyprávěl svý cyklistický zážitky, vymluvila jsem se na to, že se musím fakt krutě učit, což byla pravda pravdoucí, anžto mě v pondělí čekala pekelná zkouška, z který jsem si ale zas tak moc nedělala, protože první pokus, tak jako co. Ale nechtěla jsem vypadat úplně debilně, tak jsem si řekla, že se na to aspoň trochu podívám, navíc mi to přišlo lepší, než si povídat s R. tátou a koukat do map.
Tak jsme se učili, R. taky na něco, a občas střídavě hráli na čtyřstrunnýho Fendera, kterýho jsem teda skoro nechtěla pustit z ruky, zajímavý je, že doma si na basu zahraju jednou za uherskej rok, ty vole. Taky jsme měli sex a já zas musela mít zabořenej obličej do polštáře nebo bejt zakouslá do R. krku, protože pod náma byli jeho rodiče.
Večer se otevřelo víno, co jsem přivezla, a pak ještě další flaška, koukali jsme na zprávy a už začínaly bejt povodně a my to všechno sledovali a pili to červený. To byl hodně fajn večer.
V půl devátý jsme se s R. zvedli a v příjemný náladě dovalili do knajpy za Martinem, co je taky z Jilemnic a jednou jsem s ním popíjela v Ústí. Docela jsem se sundala, a když jsme šli v noci zpátky k R. domů, trochu do kopce, fascinovalo mě, jak se ta silnice krásně třpytí a mít trochu nefajn podrážky, možná bys moh s kažýdm krokem couvat dozadu, takže vlastně taková měsíční chůze.
V neděli jsme měli odjíždět ve čtyři odpo zpátky do Ústí, no a nějak v jednu, kdy R. seděl na sofa a koukal do svejch poznámek a já u kompu a četla si pořád stejnou větu dokola, jsem to už nevydržela a přisedla si k němu a začala ho dráždit a pak mu ho vytáhla z kalhot a vzala do pusy, no byla jsem v tom nejlepším a v hlavě myšlenku, že ještě chvíli, sundám si kalhoty a nasednu na něj, když tu jsme náhle uslyšeli kroky, někdo šel po schodech nahoru! Rychle jsme od sebe odskočili, R. si akorát stihnul upravit kalhoty, když se dveře otevřely a R. táta s potutelným úsměvem, jako by snad nějak telepaticky vytušil, co jsme právě dělali, a chtěl nás v tom schválně vyrušit, si sedl do křesla přesně naproti R. a já zpátky k počítači. No já byla celá navztekaná a nadržená jak blázen, ale taky jsem se v duchu smála, když jsem si pomyslela, s jakou kládou teď R. sedí naproti svýmu otci.
"Nechcete jít dolů na kafe?" zeptal se nás a já řekla, že jo. R. zůstal nahoře.
Myslela jsem, že to bude tak na půl hoďky a pak se půjdu zase učit, ale v tom obýváku mě držel snad do čtvrt na čtyři! R. se mi pak přiznal, že si ho zatím vyhonil u mýho zaplýho fejzbuku nad obrázkem nějaký zrzky z Redheads, jichž jsem fanouškem, ty vole, asi si to vodlajkuju, protože mě čím dál víc sere, že nemám zrzavý vlasy a vony jo.
Tak jsem tam teda seděla a vzala si cukřenku, osladila si kofí a vrátila ji zase někam na konferenční stolek, R. otec ji vzal a posunul asi o třicet centimetrů doprava se slovy: "Jsem trochu puntičkář". No ne že bych to nepoznala po tom, co R. máma cedila těstoviny a jedno vřetýnko jí spadlo na zem, já ho sebrala a ona mírně zděšeně řekla: "Rychle rychle, ať to nevidí táta," nebo po tom, co jsem si hned první den nechala pantofle u R. v pokoji a dolů do kuchyně sestoupila jen tak v ponožkách, a on mě pro ty pantofle poslal, i když všude byly koberce a čisto, že by se za to nemusel stydět ani ten svalouš Proper. Tak jsem se usmála a jen tak pokejvala hlavou a usrkla horkýho kafe. Následovalo prohlížení fotek, jako první mi bylo předáno album, který bylo napraný fotkama R. otce z různejch cyklistickejch výletů, R. otec v trikotu, R. otec stojící na kopci a vedle sebe kolo, R. otec s kámošema na pivě, R. otec sedící na hajzlu s otevřenejma dveřma, tato fotka byla doplněna slovy: "Trochu jsme se opili a ti lumpové museli hned využít situace!" Teprve na konci alba se krčily dvě fotky celý rodiny.
Koukali jsme do map a on mi ukazoval, kudy teď pojedeme autobusem do Ústí, taky mi ukazoval, kde všude byly záplavy, a já už fakt nevěděla, co vlastně říkat, jenom jsem tak přikyvovala a v duchu si říkala: Proboha, ať se v poslední den neprovalí moje chabý zeměpisný znalosti. Ale nebylo to tak špatný, taky mi nabídnul tykání a já si toho docela vážila. Jenom z učení toho ten den už nic nebylo, ale bylo mi to víceméně fučák.
A tak jsme ve čtyři hodiny odjeli na dlouhou cestu autobusem a mně to bylo snad i trochu líto, jak jsem si v pátek říkala: Ať už jsme zas sami na koleji a nemáme neustále za prdelí R. otce, tak se mi najednou nechtělo odjíždět. Ale jednou to přijít muselo, tak co. Snad se do Jilemnic ještě podívám.

Kdyby vás to náhodou zajímalo, tak z tý zkoušky, na kterou jsem se teda zrovna dvakrát neučila, protože prostě kofí a fotky, jsem dostala 3, moje první trojka na VŠ, tak jsem byla trochu naštvaná, ale zas jsem si řekla, že nenechat si ji zapsat do indexu a přijít znova na druhej pokus, znova se to (už konečně pořádně) učit...to by se mi teda nechtělo. A čtyři kredity dobrý, tak co.

Taky už konečně přišly výsledky z toho foneticko-psychologickýho testu, kterýho jsem se někdy před čtvrt rokem zúčastnila, vlastně ani nevím, jestli jsem o tom psala, protože poslední dobou jsem fakt líná na blog cokoliv psát, leč to je fučák, prostě přišly výsledky a jsem:
nezávazná
nepřizpůsobivá
méně ovládatelná
nezávislá
spíš extrovertní
citlivá
smělá
otevřená
empatická
pružná ve vystupování
přesně uprostřed mezi labilním a stabilním a těma dalšíma sračičkama
emocionální
vřelá
starostlivá
spíš se řídím pudy a impulsy
shovívavá vůči sobě
vytvářím silný dojem toho, že jsem společenská, i když třeba úplně nemusím bejt nebo zrovna nemám náladu
nízká úzkostnost (no s tím bych tak úplně nesouhlasila vzhledem k mejm občasnejm úzkostnejm stavům)
nemám moc velkou motivaci cokoliv kolem sebe měnit a libuji si v tom, co je
a taky jsem mírně svéhlavá.
Tak. Docela mě to trefilo.

V úterý dopoledne jsme se s R. váleli v posteli a sledovali zprávy a do toho několikrát souložili, měla jsem tolik síly a chutě, myslím, že bych mohla prošukat celej den, ale nakonec jsme se oblíkli a já se rozhodla, že to risknu a pojedu nějak vlakem z Ústí do Prahy a pak z Prahy do svýho hometownu, protože kdoví, co by bylo zejtra a pozejtří.

Měla jsem z prdele kliku, protože jsem dorazila na západní ústecký nádraží, kde bylo lidu taky tři prdele, a tam mi bylo řečeno, že mám nastoupit na vlak, kterej mě doveze na hlavák, kde přestoupím na vlak do Prahy. Jenomže vlaků tam bylo asi deset a nikde žádný značení, do kterýho bych měla nastoupit, no už mi z toho bylo skoro do breku, ale nakonec jsem našla ten pravej.
Dojela jsem na hlavák a tam jsem měla taky štěstí, protože za tři minuty měl odjíždět vlak na Masaryčku, co měl hodinový zpoždění, takže jsem do něj hned nalezla a jelo se. Bála jsem se, že zůstanu na hlaváku třeba hodinu nebo i víc, než něco přijede, vlaky měly fakt šílený zpoždění. Ve vagonu jsem ale zjistila, že jsem nechala na koleji mp3, tak mě to nasralo, ale ne zas tak moc, protože kus ode mě seděl docela pěknej kluk s bílejma sluchátkama na hlavě, co poslouchal reggae, no bylo to tak nahlas, že jsem to taky slyšela a nakonec se přistihla, že si podupávám nohou do rytmu. Balil si brčko, takovýho malýho osobáčka, a provonělo to celej vagon.
Přišla za náma průvodčí a řekla, že tehle vlak vlastně nakonec do Prahy nejede, jen do Kralup, kde maj na jedný zdi napsaný Boys don´t cry, a tam přestoupíme na jinej, směřující do Práglu. Tak mě to nasralo, protože jsem si řekla: Kurva, tak skvěle jsem vychytala tenhle vlak a nakonec budu muset viset hodinu nebo dvě v Kralupech? Sakrapráce! Seděla jsem dál na sedačce a koukala okýnkem ven, bylo zajímavý, jak i ostatní lidi čuměli, protože řeka byla dravá a rozvodněná a fůra chatek ve vesnicích byla zaplavená až po střechu, čuměli a ve tvářích měli tupý výrazy a já si pomyslela: Jindy vás Labe nechá naproto klidnejma, ale teď se můžete posrat.
Vystoupili jsme v Kralupech a já tak nějak tiše doufala, že by mě ten fajn kluk moh pozvat na to svý brko, no vyhulil si ho sám a já mezitím seděla na lavičce a četla si Murakamiho.
Tak jsem zas ale naštěstí měla štěstí, protože za deset nebo patnáct minut přijel další osobák a my do něj nastoupili a rozjeli tentokrát ale opravdu do Prahy a na Masaryčce jsem měla další štěstí, protože jsem na šestadvacítku tramvaj čekala jen snad dvě minuty, no čekat o něco dýl, tak asi nestihnu vlak z Hradčanský v půl osmý a musela bych jet až v devět. Takhle bylo ale všechno oukej a olrájt, a když jsem se dovalila domů, pěkně jsem se najedla.

A taky přijel Dejv, ve čtvrtek jsem s ním a Bárou a Lubošem prošla několik pubů tady v hometownu, vlastně jsem se na to setkání těšila jak malej harant na Vánoce, no a bylo to dobrý, bylo to skvělý, popleskali jsme fotbálek a nakonec to zakempili u Luboše doma nad čajovnou a koukali se na film a pak si rozložili gauč a my tři (bez L.) se na něj naskládali, já uprostřed, a snažili se usnout, bylo už pět ráno a já nebyla ani trochu ospalá a říkala si: Teď se tady budu všelijak vrtět, protože mě nebude dlouho bavit ležet furt ve stejný pozici, a budu je pořád budit, ale nakonec jsem usnula taky a probudila se až v deset nebo v kolik. Takže skvělá noc, ale taky jsem myslela na R. a párkrát se přistihla při myšlence, že bych vlastně teď chtěla bejt s ním, což mě pěkně naštvalo, protože minulý prázdniny jsem byla sama a všechno si taky pěkně užívala, a teď sama nejsem, všechno si užívám, ale už nějak s mírou a celým svým tělem a duší tuším, že taky patřím jinam. Tak jsem celá rozpolcená a chtěla bych bejt děsně free jako minulej červen a vím, že nejsem, a to mě pěkně sere. Chci bejt zase divoká.