Červenec 2013

Nakonec káže Terrymu, ať přinese Jacobovu plechovou pikslu, a ze dna mu vyškrábe pár rozdrobených starých sušenek

10. července 2013 v 14:04 | Bliss |  Noise in my head
Ležím na zádech a koukám nahoru, nade mnou probouzející se nebe a vyhasínající hvězdy. Jsou to už jenom takový bledý tečky. Zvednu hlavu a opřu se o loket, rozhlídnu se kolem sebe. Za mnou mlčky stojí les, co už vůbec není strašidelnej jako před hodinou nebo před dvěma, kdy jsi přes tu neproniknutelnou tmu nedokázal rozeznat, kde končí jeden strom a začíná druhej, jsou to jenom šedý stíny s natahujícíma se pařátama větví. Kus ode mě pomalu dohořívá táborák, bílej popel protkanej oranžovejma žilkama. Dívám se a všechno to pozoruju, hluboko pode mnou je můj hometown, vlastně jsou to jenom světla pouličních lamp zářící do noci, která už ztrácí dech. Říkám si, že to stálo za to. Vyškrábat se těch pět pater nahoru na horu, octnout se úplně mimo civilizaci a pak se s určitou úctou a údivem dívat zpátky. Máš pocit, že ti patří celý město i s tou okolní přírodou, každej strom je tvůj, každá ta šiška, na který ležíš, je tvoje, nebe je tvůj kámoš a hvězdy ti padaj k nohám. V tu chvíli si připadáš tak sám, i když kolem tebe leží spící těla, a je to, jako by ti patřil celej svět. Na jazyku máš chuť života.

Chtěla jsem utýct.
Ten den mi bylo 22 a neměla jsem náladu na nikoho.
Bejt sám někde v lese. Vdechovat vůni stromů. Sedět u vody a celej den čumět do její hladiny. Nepotkat žádnýho člověka...
Nakonec jsme šli do čajovny a bylo to skoro stejně dobrý. Jenom kdyby kus ode mě neseděl A. Cítím vůči němu výčitky svědomí. Nebo něco na ten způsob. Pozdravili jsme se a snad se ani neusmál.
Odcházím domů a místo hlavy mám velkej otazník. A přitom by mě nic nemělo trápit.
Osmej červenec.

Čtvrtýho července.
Všichni stojí v kruhu a dívaj se na sebe. Svírá v ruce flašku naplněnou colou a rumem, drží ji dost pevně, jako by to byl ten poslední záchytnej bod ve vesmíru. Občas se napije a pošle ji dál.
On se na ni dívá a ona to ví. Klopí zrak dolů a červená se. Několikrát. Připitomělej úsměv. Sluší mu to. Zrzavý vlasy.
Někdo hraje na kytaru a je dobrej. Všude je plno lidí, utváří se malý skupiny. Pořád jsou spolu. Ona, Bára, Dejv.
"Můžu si k vám přisednout?" zeptá se. Dívá se mu do očí a řekne: "Jasně." Sedí tak blízko, hledí do ohně a usrkává brčkem houbu. Nabídne jí. Napije se. Je dobrá. Jako čenž mu podsouvá colu s rumem. Neodmítá. Moh by se opít, pomyslí si a v duchu se tomu usměje.
Provokativní pohledy a úsměvy.
Všechno je hrozně hezký, celej ten večer.
On si pořád sedá vedle ní. Vždycky se někde na chvíli ztratí s foťákem a jako nějakou památku nechá po sobě nakousanej chleba a kelímek houby. Hlídá mu to. Dívá se na ty dvě věci jako na nějaký posvátný předměty. Přitom je to jenom obyčejnej, nakousanej chleba. On se pak vrátí, a i když jsou všude jinde volný místa, sedá si k ní. Určitě je v tom i ten chleba.
"Můžem u tebe dneska přespat?" zeptá se jí Dejv a ona souhlasí. Proč ne? "Adame, nechceš u Áji taky přespat? My si lehnem s Bárou spolu a vy můžete spát v jedný posteli." Za tohle má chuť ho nakopnout mezi nohy, i když je to kámoš. On se cítí dost vyvedenej z míry. Naštěstí se na něco vymluví. Ona propaluje Dejva pohledem a slibuje mu smrt ubitím lžičkou.
Už je po party. Zvedá se se svými kamarády a on řekne: "Jdu s váma." Není na tom nic divnýho, maj společnou cestu.
Před svým domem podá klíč Dejvovi se slovy: "Jděte si lehnout. Já vyprovodím A."
A tak jdou spolu vedle sebe. Jenom na konec ulice, dál ne. Povídaj si a je to divný a na druhou stranu úplně normální.
Stojí u kontejnerů, přichází rozloučení.
Ona ví, že musí něco říct. Že musí říct TO. Má to v hlavě celej večer.
"Hrozně se mi líbíš. Už dlouho. I když tě vlastně moc neznám. A myslím, že jsi fajn a tak...ale...mám kluka."
"To je v pohodě."
"Né, já...prostě...jenom...nevim. Chtěla jsem ti to říct. Aby sis třeba...nejak...naděj-"
"To je v pohodě. Můžem bejt kámoši."
"Ale...já..."
Cejtí, že ho ztrácí. Má potřebu mu říct miliardu věcí. Potřebuje znát jeho názor. Neví, jestli se celou dobu nemýlila. Ale zazvoní mu telefon. Jeho ségra. Obejmou se a on se s mobilem u ucha vydá na cestu dolů. Dívá se za ním a pak se otočí a vyrazí domů.
Takhle to dopadnout nemělo.
Cejtí se trapně. Možná že se mu vůbec nelíbí. Možná že se mu líbí a právě ranila jeho city.
Chce s ním ještě mluvit a neví, jak na to.
A taky neví, co z toho vlastně chce mít.