Srpen 2013

Měl jsem pocit, že žaludek mám napumpován plynem a že mi tlačí na bránici, aby mi rozdrtil plíce

5. srpna 2013 v 19:02 | Bliss |  Noise in my head
Dneska jsem si po opravdu hodně dlouhý době zahrála na basu a hned mě to nasralo. Sice jsem po chvilce bezmyšlenkovitýho hraní vymyslela dobrej kousek, co by moh bejt začátek nějakýho songu, ale problém je takovej, že já tu těch papírků popsanejch tabama a ukrývajících v sobě začátky minimálně dalších patnácti písní mám tolik, že nevím co s nima. Teda jasně, vím. Dokončit, otextovat, najít si kapelu a nahrát album, haha. A ačkoliv dneska není nikterak těžký vydat nějaký to EP, stačí k tomu jedna velká slož kapelníků a čtyři pět songů máte venku, já se toho snad nikdy nedočkám. Veškerý pokusy mít kapelu prostě skončily fiaskem, nejdýl nám to vydrželo s Ondrama, ale stejně vždycky šlo jenom o jamming než vopravdický a vážně skládaný songy. A po roce nebo jak nám to vlastně dlouho vydrželo jsme to radši vzdali. Do tý doby mi osamocený hraní na baskytaru uvnitř pokoje nikdy nevadilo, přehrávala jsem si Franze a Fůčka a nějaký ty Redhoty, ale jakmile jednou čuchnete ke kapele, už prostě nechcete hrát sami. A tak teda většinu času jenom o tu basu zavadím pohledem, ale ani mě nenapdne ji vybalovat a ladit a hladit prstama, to pomyšlení, že to stejně k ničemu nepovede, mi vždycky zkazí náladu dřív, než se k něčemu rozhoupu. Dneska jsem vydržela hodinu ležet na posteli a jen tak čumět do stropu a přemejšlet si, načež jsem si řekla, že ty vole Andreo, takhle už to dál nejde, dělej se sebou už konečně NĚCO nebo úplně uhniješ, neochotně jsem se zvedla a doslova se přinutila vytáhnout baskytaru z pouzdra a hrát. A nebyla to kdovíjak velká sranda, ale aspoň jsem se zabavila. A vymyslela jsem ten malej kousek, kterej ale nedokážu otextovat, protože moje hlava je úplně prázdná, mazací hlava, nenacházím se prostě v příhodným duševním rozpoložení, abych ze sebe dostala něco dobrýho. A takhle to jde pořád. Je to začarovanej kruh. Dokud něco nezačnu dělat, těžko tuhle apatii zlomím, ale k tomu, abych něco začala dělat, jsem moc líná. Fuck it.
Navíc nemít tu kapelu je příšernej voser, potřebuju někoho k sobě, aspoň bubeníka.

Jak stárnu, bortí se mý sny - pravděpodobně nebudu vyprodávat Wembley se svojí kapelou, no a to, aby ze mě byla úspěšná spisovatelka...ty vole, to bych nejdřív musela sepsat nějakej román, a k tomu se taky jen tak nedokopu. Co mám dělat? A jak si vůbec představuju svůj život?

Tyhle prázdniny jsou jedno velký čekání, nedokážu si je pořádně užít, protože pořád jenom odpočítávám tejdny, a mám pocit, že 30. srpen, kdy konečně přiletí R. z USA, nenastane snad nikdy. Nepodvedla jsem ho, i když nejblíž tomu byl asi M., kdy mi jednoho slunečnýho odpoledne sáhnul mezi nohy, načež ode mě dostal pravým hákem a taky jsem mu řekla, že už se s ním nikdy nehodlám bavit. No, vono to bylo trochu jinak, docela jsem ho provokovala, takže mi to asi dost patřilo, na druhou stranu to natolik urazilo moje ego, na kterým si tolik zakládám, že jsem pevně rozhodnutá mu ukázat fakáče kdykoliv ho potkám. Jinak jsem úplně čistá jako lilie a na sex myslím několikrát do hodiny.

Jinak se za tu dobu, co jsem naposledy napsala článek, vopravdu nic zásadního nestalo, užila jsem si 3 dny v Brně, nespočetněkrát jsem šla na pivo nebo do čajovny, popleskala nějaký fotbálky s Dejvem a spol., popíjela jsem taky u Berounky v Sýkořici, načež jsem při nočním koupání čelila obrovský invazi komárů, po večerech jezdím bruslit, vysedávám u rybníka a taky se v něm koupu, čtu si a zanedlouho se začnu učit na zkoušku. Takový normální prázdniny. Jo, a minulou středu jsme museli nechat uspat Jacquese. Bylo to dost smutný, takhle blízko smrti jsem nebyla snad nikdy. V jednu chvíli ho přidržujete u kýble s vodou, aby se napil, protože už sám nemůže stát, v další ho nesete k zvěrolékaři a víte, že mu zbejvá posledních pár minut, než ho uspí, sedíte v čekárně, hladíte ho a třese se vám brada, no a pak už to všechno končí a vaše poslední vzpomínka je na bednu ve vašich rukou a podivně ochablý tělo, který se při vašem každým kroku zatřese. To tělo, který ještě před nedávnem bylo tak živý.
Ale to je život.

Takže furt nic. Čekám na zázrak. Až se stane něco, z čeho se úplně poseru a začnu psát jak divá.