Září 2013

Občas mě napadne napsat do titulku část vlastního textu, ale pak mě napadne: co když jednou budu slavná (no dobře, aspoň lokálně známá) a někdo z mejch přátel hodí jen tak ze zvědavosti kus mýho textu do googlu?

19. září 2013 v 22:14 | Bliss |  Noise in my head
"Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem...," vždyť to znáš, to by mohla bejt mantra dnešního dne, nebo co si budem povídat, vlastně celýho mýho života. A tak jsem nasadila sluneční brejle a vlasy zahalila kapucí ani ne tak na cestu do Někam jako spíš na výpravu do vlastní hlavy.
Bez psa (protože desetiletou kočku jen tak na vodítko nepřemluvíš) a bez mp3 (protože díky pětihodinový cestě z Jilemnice do NS plný hudby mám zas pocit, že se mi můj tinnitus zhoršil...nebo si aspoň uvědomuju šumění v uších víc než kdy jindy), no připadala jsem si dost divně, takový bezcílný bloumání krajinou od nikoho k nikomu, lidi prostě chodí v párech nebo se psem nebo ASPOŇ se sluchátkama v uších, jinak jsi fakt podezřelý individuum.
Procházela jsem poměrně vysokou trávou a už se blížila k celýmu tomu pokladu, pohled na špičky bot, který se lesknou v pozdně odpoledním lenivým slunci, no a najednou jsem dostala chuť lehnout si do tý trávy, pěkně na záda s nohama a rukama nataženejma a jen tak čumět do voblohy po zbytek celýho dne, vlastně tím myslím po zbytek celýho života. Jako vydržím dost dlouho koukat na vodu, obloha a mraky honící se po ní je další taková moje úchylka. Nakonec jsem ale zavrhla celej ten nápad, ani ne tak kvůli hrozícímu mokrýmu oblečení a případnýmu nastuzení, i když o moji imunitu by se mohly i skály lámat, jako spíš kvůli náhodným kolemjdoucím, kteří by ke mně mohli přispěchat se zděšeným výrazem na tváři a křísit mě k životu. Takovýhle přitroublý čuryny, co se do všeho serou, fakt nepotřebuju.
Abyste věděli, celou tu cestu jsem se něčím zaobírala ve svý hlavě, vzpomínala na útržky dialogů, poupravovala dialogy jiné nebo dokonce vymejšlela vlastní situace, který by se třeba jednou mohly stát, mluvila jsem sama k sobě (ovšem pořád v duchu!) a občas jsem si jakoby vykala, jako bych já sama tvořila publikum lidí nadšeně sedící přede mnou a visící mi na rtech. Takže jsem se docela bavila. I bez tý empétrojky.
Většinou chodím do přírody radši sama, člověk si takhle líp utřídí vlastní myšlenky a nemusí dělat, že poslouchá osobu vedle něj kráčející, nebo ji opravdu poslouchat a pracně vymejšlet repliky odpovědí a sem tam s nimi vyplnit mezery mezi posledním řečeným slovem a nadechnutím k dalšímu podobající se nahrávce na pořádnou smeč nebo dokonce nedejbože vymejšlet vlastní životní příběh, když osoba pořád vás nějakým způsobem stíhající náhle zmlkne a domáhá se taky nějakýho vašeho sáhodlouhýho souvětí. Taky si to víc užiju, protože se sice říká, že víc párů očí víc vidí, ale já mám stejně pocit, že to, co svým zrakem obsáhnu a nasoukám do svý dušinky a pak se tím další tejden esteticky ukájím, by žádná osoba, co by mě na cestě doprovázela, prostě nepochopila. Svý kámoše si prostě radši servíruju v čajovně s douškem thé a pálivejma wasabama navrch.
Takže takhle se to se mnou má, ale jak jsem se pak ocitla na tý úzký travnatý cestě, kterou obestíraly z obou stran stromy s tleskajícíma listama, a otevřel se mi pohled na dva rybníky (jeden na levý a druhej na pravý straně) s horou lesu čnící nad nimi jako masitej rozkydlej obr, zatoužila jsem, aby vedle mě stál R. A protože R. vedle mě nestál, tak jsem si to aspoň představila. "Tohle je můj domov," říkám mu a nadšeně rozpřáhnu paže, že se skoro špičkama prstů dotýkám mraků, zvednu jednu nohu a pokrčím ji v koleni jako nesmělá baletka, což by ve skutečnosti u mě vypadalo opravdu směšně, nicméně na představách je dobrý to, že v nich můžete udělat jakoukoliv sračku, aniž by to zanechalo divnej dojem.
[Musím upozornit, že tenhle článek měl bejt původně děsně zamyšlenej s notnou dávkou melancholična a sladkobolu, aspoň takový byly mý myšlenky to odpoledne, jenomže místo toho má příchuť až směšný rozvernosti, která se ve mně takhle večer vzala kdoví kde, tím borůvkovým čajem, co jsem do sebe před pár minutama obrátila, to asi nebude. To mě moc mrzí, neb tímto celý článek ztrácí svoji pointu a vůbec celkovou hodnotu, ale zkusím to nějak dokončit a procpat sem nějakou svoji myšlenku, která mě ještě před pár hodinama obrovsky jímala.]
Takže jsem tak stála u toho rybníka (ten druhej nemá smysl zmiňovat, anžto je tak hnusně prokvetlej a oproti tomu prvnímu mrňavej, že to vlastně vypadá, jako by tam nebyl) a hleděla na jeho hladinu, po níž klouzaly drobný vlnky a skládaly se do třpytivý mozaiky, v níž se odráželo slunce a mraky a nebe a stromy a v níž plavaly nažloutlý listy, a v tu chvíli mi bylo vopravdu a vážně smutno, jakkoliv směšně a pateticky to teď zní. Koukala jsem na tu zbědovanou vodu a v hlavě se mi do běžícího filmu promítaly vzpomínky ani ne dva měsíce starý, kdy jsem se v tom rybníku koupala a následně v trávě roztávala vlivem slunečního žáru, kterej nemilosrdně spaloval všechno a všechny, najednou je to všechno pryč a já stojím u tý vody s rukama v kapsách, na sobě dlouhý kalhoty a mikinu, ne že by mi byla zima, ale dvakrát teplo taky nebylo. Obracím se na cestu zpátky s pořád zasmušilým a zadumaným výrazem a říkám si, že pomíjivost života si neuvědomím, když někdo umře, nýbrž uvědomuji si ji každej rok, každý tři měsíce, když se jaro mění do léta a léto skáče do podzimu a podzim spolkne zima, která se otřese zpátky do jara, tohle ve mně vážně dokáže vyvolat nejeden smutnej pocit, kterej se váže k mý bůhvíkde vzatý neschopnosti skoncovat s konci. I když už mě prázdniny sraly a léto jakbysmet a i když podzim miluju zejména pro to, jak symbioticky splývá s mojí osobností, najednou se mi od letních dní nechce dávat ruce pryč a ještě ňákou chvíli, ještě ňákou dlouhou chvíli bych chtěla pozorovat úsvit před pátou ráno a pozdně zapadající slunce.
A to je vlastně celý. Když jsem se tak potácela vysokou trávou zpátky, zmohla jsem se jenom na utrhnutí odkvetlý pampelišky a následný fouknutí do chmýříček, který se radostně zatetelily ve vzduchu a jaly se snášet na zem. Taková moje stopa za tím vším. Jako by snad v tom fouknutí bylo obsaženo pár mých vzpomínek, který jsem nechala někde za sebou v trávě. Utrhla jsem hlavičku a v ruce chvíli ponechala stonek, jenž jsem pak nehtama na obou stranách rozdělila do všech světovejch stran, na sever a na jih, na západ a na východ, vypadalo to jako špekáček, ale místo nad oheň, hodila jsem ho do vody, kde jsem pozorovala kroutící se, svíjející se konce stonku.

Zatemnělý období

15. září 2013 v 19:27 | Bliss |  Noise in my head
Neměla jsem chuť schovávat se do písmenek a tak čas běžel a já si žila. To veselý počasí, kdy jsme běhali v kraťasech a lili po sobě vodu z flašek, se nenávratně proměnilo do podzimní předtuchy. A já se začala probouzet.

Minulej rok jsem řekla Dejvovi: "S tvým odletem pro mě vždycky skončí prázdniny a nastává podzim. I když je ještě oficiálně léto." A tenhle rok si pro mě přišel podzim už 30. srpna. Paradoxně mi Dejv zmizel z očí ve stejnej den, co přiletěl R. Skončily prázdniny, pomyslela jsem si toho dne v autobuse cestou do Prahy. Ale na druhou stranu nastává to, na co jsem se celejch 10 tejdnů těšila. Ty vole, budu moct obejmout R.!

A tak jsem se najednou ocitla na letišti a postávala v hloučku lidí s cedulema se jménama nebo s připotomnělým barevně vyvedeným přivítáním. S rukama v kapsách jsem se rozhlížela po lidech a při každým shledání rodinnejch příslušníků jsem se ironicky ušklíbala. Trvalo to víc jak půl hodiny, ale pak jsem se taky dočkala. Pohlédla jsem R. do očí a najednou...jako by něco bylo špatně. Viděla jsem ho kurevsky ráda, ale přišlo mi to, jako kdybych ho místo 2 měsíců neviděla 2 dny. Když jsme se objímali, cítila jsem, jak na mě doslova visí, jak mě nechce pouštět, zatímco já jsem jen tak volně položila ruce kolem jeho ramen a po chvilce ho chtěla pustit. Co se se mnou sakra děje? pomyslela jsem si. Jako bych se přivítala se svým kámošem, co si na pár dní odskočil do USA, ne se svým klukem, kterýho jsem neviděla deset tejdnů. Ruku v ruce jsme odcházeli na bus, vyprávěli si příhody a vydali se na cestu do mýho hometownu.

První dva dny byly...hodně divný. Ale asi jenom z mý strany.
R. se ke mně pořád chtěl tisknout a tulit se ke mně, jasně, neviděli jsme se dost dlouhou dobu, chápala jsem to. I já jsem ho ráda objímala. Ale prostě jsem nějak necejtila takovou potřebu jako on.
Stalo se to, čeho ses obávala, vysmívalo se mi mý svědomí. Ty jsi VĚDĚLA, že ho nepodvedeš. V tom přece žádnej problém nebyl. To, čeho ses ale SKUTEČNĚ bála, to jsi byla ty sama. Ty a ten tvůj zasranej individualismus. Ta tvoje neschopnost bejt s někým ve vztahu. Myslela sis, že to před sebou schováš, ale tvůj hlavní strašák byl ten, že si za ty dva měsíce tak moc zvykneš na to bejt sama, že se třeba budeš chtít pak s R. rozejít. Ne proto, že by se změnil, že by ti přestal vyhovovat. Bylo by to kvůli tobě. Kvůli tomu, že bys zase zatoužila po tom bejt sama. Snažila jsem se zaplašit svoje myšlenky a dál R. objímala. Ne že bych vůči němu nic necejtila, ale bylo to...nějaký divný.

Některý dny byly ale naopak dost skvělý. Třeba výlet do nedalekýho města do bazénu a následný blbnutí ve vířivce. A cesta k oboře a sezení na balíku slámy, kdy nám patřil celej svět. A taky večer v čajovně s Jonášem, Š. a Bárou nebo ten další na Růžku. A do toho plno, opravdu plno skvělýho sexu. Sakra, nebyly to vůbec špatný dny. Ale po pár dnech už jsem cejtila, že toho mám dost. Že už potřebuju bejt sama. Zalízt do postele a číst si knížku, pustit si hudbu a nerušeně přemítat, vzpomínat...utápět se v podzimních mlhách. A tohle se s R. dost dobře dělat nedalo. Proto mě zarazilo, když po mně chtěl, abych ještě na pár dní jela k němu do Jilemnice. Strašně se mi nechtělo. V den odjezdu měla Bára narozeniny a já chtěla radši zůstat v NS a oslavit to s ní. Taky k nám přijela pouť a ne že bych si chtěla vyzkoušet nejrůznější atrakce, vlastně se každoročně v jeden víkend v září náměstí, pošahanejm kolotočářům a burácející neuvěřitelně dementní hudbě vyhýbám jen co to jde, ale...říkejte si co chcete, možná to bude znít směšně, ale pro mě je pouť začátek podzimu. Když k nám přijede, je to, jako by uzamykala léto a otevírala dveře podzimu. A ten já tuze ráda. Chtěla jsem tady bejt při tom. Chtěla jsem projít tím každoročním zářijovým rituálem. A k tomu všemu, jasně, sedm nebo osm dní v kuse s R. už mi tak nějak stačilo, těšila jsem se na svoji samotu. Nakonec jsem ale souhlasila a v sobotu jsme vyrazili.

Sobotě ale předcházel pátek a ten byl trochu krušnej. Seděli jsme na lavičce na Paloučku ještě s Bárou a řečí zabředli do sexuálních témat. Nejbizardnější místo, poloha a tak podobně. Pubertální sračičky. Když jsme s R. přišli domů, zahráli jsme si dámu. Prohrál. A najednou byl dost smutnej.
"To tě ta dáma tak vzala?" povídám mu.
"Ani ne."
Chtěla jsem vědět, co se stalo, a tak jsem to z něj postupně dostávala.
"Vadí ti na mně něco?"
Chvíle ticha. Bylo jasný, že chce něco říct, jenom neví, jak do toho.
"Vadí mi, že se před svejma kámošema chováš jako lehká holka. Že se třeba bavíte o tom, jak mě dáte s Jonášem dohromady a já se tomu směju, hraju tu hru s váma, ale ve skutečnosti mi to vadí. A ty tvoje řeči o klukách...bojím se, že jsem pro tebe jenom další číslo na pořadníku."
A tohle mi přišlo děsně smutný. Jasně, mám problémy sama se sebou. Se svým minulým já. Se svejma vzpomínkama, který mě někdy dost krutě ovládaj. Pořád si v sobě držím některý lidi a nechci se jich vzdát. Ale to celý je minulost. Ti lidi jsou mrtví. Ať už opravdu, nebo jenom duševně - pro mě. Nikdy, nikdy už je nebudu moct oživit, nikdy se s nima znova nesetkám a nikdy s nima nebudu prožívat doby, který jsem prožívala. To jediný, co mi zbylo, to jediný, co mi nikdo nevezme...jsou vzpomínky. Ale co se týče přítomnosti - R. je vopravdu jedinej kluk, kterej se těm duchům minulosti může vyrovnat. Rozhodně bych ho ničím nechtěla zranit, určitě si z něj nechci dělat "další číslo". Jasně, ten tejden byl divnej. Něco ve mně bylo jinak a já nevěděla, jak se s tím vypořádat. Jednou mi řek "miluju tě" a já na to "já tebe taky", ale přitom jsem cejtila...že si tím nejsem vlastně vůbec jistá.
Takže jsem mu to nějak vyvrátila, ale pak mi pověděl něco, nad čím jsem se musela vopravdu zamyslet. "Mám pocit, že do toho vztahu dávám víc než ty."
A to byla pravda. To byla děsivá a hnusná pravda. Na to jsem mu nedokázala nic říct. Ještě než R. odletěl do USA, všechno bylo v pohodě. Oba jsme k sobě udržovali stejnej cit. Ale poté, co se vrátil...najednou jsem cejtila, že u mě to tak velký není, a to z důvodů, který už jsem vypsala o něco výš. Nebezpečně moc jsem si zvykla na svoji samotu, tak moc, že už by snad chyběl jenom měsíc čekání a už bych se snad s R. rozešla jen kvůli tomu, že chci bejt zase sama. Sama se sebou. Takhle to byly "jen" dva měsíce, ale navracet se do toho vztahu pro mě bylo sakra těžký. Ale myslím, že se to podařilo. No hele...

V sobotu jsme teda vyrazili na cestu do Jilemnice a do svýho hometownu jsem se pak vrátila o pár dní později - ve středu. Ale ty dny mezi tím byly děsně fajn. V neděli jsme vyrazili na skejt, v pondělí jsem byla uchvácena podkrkonošskou krajinou a v úterý absolvovala návštěvu místního už nefungujícího pivovaru. I tak jsme se stihli rozjet dvěma pivama a následný dílo dokonali o pár hodin později v knajpě s R. kámošema - Martinem a Vojtou. Hodila jsem svoji první dvacku do automatů (a následně další dvoupětku, protože jsem nic nevyhrála narozdíl od R. a Martina, což mě pěkně nakrklo) a pak už následovala cesta nocí domů, kdy jsem si uvědomila, jak jsem šťastná. Držela jsem R. za ruku a pak se na něj dívala v posteli a řekla mu ty dvě slova, řekla mu "miluju tě", protože jsem cejtila, že to tak fakt cejtím. A nakonec jsem zjistila, že se mi ani z Jilemnice nechce odjíždět.
Takže docela happyend, no ne?