Říjen 2013

Na vlnách toku mým vědomím

19. října 2013 v 18:43 | Bliss |  Noise in my head
Na vlnách toku mým vědomím
pohnu se jen tak trochu.
Tiše, jen nevyplašit myšlenku,
v mých rukách se chvěje.
Spím. Už zase. Celou dobu.
Ale jaký je rozdíl mezi sněním a bděním,
když duše již zemřela? Tak dávno tomu.

Brouzdám spadaným listím a dívám se do dáli. Fixa v mejch uších má kouzelnou moc. Přede mnou kloužou čtyři labutě po hladině a zobáky strkaj do vody. Odrazy nebe. Odrazy stromů. Vůně podzimu. A já zas před všema usínám a zavírám se do sebe, abych o samotě otevřela oči a rozkvetla.

Čtvrtek. Praha. Lucerna. Pixies
Na cestě vlakem pokukuju po klukovi, co sedí proti mně. Jeho černý úzký kalhoty se zdaj úplně stejný jako ty moje. Máme nohy skoro u sebe, jenom trochu popostrčit chodidlo a dotýkáme se koleny. Jak vzrušující! Roztomilej. Mladej. Koloušek. Nevinný pohledy. A občas mě pohladí ruka R. po stehně nebo po paži, když na chvíli odvrátí pohled od Michala a přesune ho ke mně. Sranda. Dívám se z okna, koušu si rty a někdy...někdy mě napadá: Proč jsem sakra zadaná?
Ale to byla jenom taková malá vsuvka, bezvýznamný nic.
Na nádraží si nás vyzvedla Lenka, cesta do jejího bytu na Nuselskejch schodech a déšť, liják, chcanec, trakaře, sračky.
A pak: Stojíme ve druhý lajně a na podiu to rozjíždí Yuck. Škubu sebou a zamilovávám se do baskytaristky, co má vlasy jako já. Nebo skoro.
A když hrajou Pixies, je to nádhera. Mrazení v zádech a husí kůže úplně všude. Při songu Monkey Gone to Heaven se mi chce brečet a při závěrečný Where Is My Mind taky. Ale to spíš kvůli tomu, že jsem věděla, že ten skvělej zážitek končí, místo toho, aby ten text ve mně vyvolával nějaký asociace.
Po koncertu si nás vyzvedává Roman a my to zakotvíme na Kotvě, kde usrkávám bíra a jsem celá rozmrzelá, protože to, co vážně a skutečně chci, je lehnout si do postele a v hlavě si přehrávat celej koncert, nechávat se unášet na vlnách snění a ještě jednou všechno prožívat a vstřebávat. Nakonec jsme venku do pěti do rána a já se bavím, vlastně se mi zalíbilo chodit noční Prahou a v jedný knajpě hrajou Ruzyni a Černej les.
Usínáme a probouzíme se.
Jedu domů.

V sobotu vyrážím opět na cestu do Prahy, tentokrát za Ef. Seznamuju se s Moodym, co je taky rak, procházíme přes Vinohrady a koukáme na podzim, kterej se před náma rozvaluje jako líná děvka, kupujeme víno a cíga, končíme u Moodyho doma a pijempyjempijem. Nádhera a krása. Nechám se přemluvit a zůstávám v Praze přes noc. Po půlnoci odcházíme do Vagonu a už se cejtím střízlivá. Tančíme na vypalovačky z devadesátejch let, polovina chlapů čumí a slintá, někdo mě bere za boky a tiskne mě na sebe, já se oddaluju, hraju si, směju se a pak se zase na chvíli přiblížím. Odběhnu pryč a seznámím se s klukem, co se jmenuje Radek, tiše se uchechtnu, a pak pokračuju v řeči. Museli jsme se bavit dobrou tři čtvrtě hodinu a pak mě napadne, že nevím, co je za znamení.
"Možná ti to bude připadat otravný, ale nedáme si na sebe nějakej kontakt? Myslím, že jsme si hezky popovídali, mohli bychom jít ještě někdy na kafe nebo na čaj."
"Neboj, už mě tady balili asi tři nechutný kluci, ty jsi oproti nim fakt dost v pohodě." Souhlasím, dávám mu efbíčko a ještě takový to malilinkatý, drobný upozornění - hele, mám vlastně kluka. To už mi jde. Lámat něčí srdce.
A pak zas chvíli tančím, hrajou Oasis nebo taky R.E.M., a když odpočívám kus od parketu, nahne se ke mně Hagrid, co mu říkaj Dědek, a nabídne mi retko. Kouřím s ním a vybavuju se, ale není mi zrovna dvakrát sympatickej, a tak osmkrát odmítnu pozvání na Sprite, zašlápnu cígo a běžím, utíkám, jdu, zastavuju se a tančím. Zase. Musí už bejt pět ráno a my to balíme. U šaten potkám Radka, tak se na sebe usmějem, prohodíme slovo a pak ho zas seberem a strčíme do kapsy. Čtení Viana mě začíná ovlivňovat.
Moody je zkalenej, ale domů trefí. Přijde mi, jako bychom kráčeli přes půlku Prahy, ale ve skutečnosti to byl asi jen kousek. Usínám s vědomím, že mi budík zazvoní za dvě hodiny. Nádherná noc!
Probouzím se s bolestí hlavy, balím se, padám a v autobuse bojuju s ospalostí. Domů přijedu v 10 a jdu si zas lehnout. Když znovu otevřu oči, sbalím se, kouknu na Velkou pardubickou a odjíždím na další výlet do Prahy - tentokrát jen tak letmo - a následně do Ústí. Tejden školy a je to sranda.

Dneska je úplněk a já mám touhu vyrazit ven. Courat se nocí jako kdysi. Jonáše nechci tahat z Kladna sem a Ondra čepuje na Růžku. No a ten třetí, ten, s kterým bych šla asi nejradši a kterýho jsem viděla včera v čajovně a málem pod jeho mrazivým pohledem omdlela, tak na toho nemám číslo. A taky bych všechno asi posrala, kdybych měla. Ježiš.