Listopad 2013

The sky could fall, it´s always the same. I can´t be right this time, it´s all in my head

19. listopadu 2013 v 22:06 | Bliss |  Noise in my head
A když stojíš nad propastí
a díváš se dolů.
Přeješ si, aby někdo přišel,
aby se zeptal.
Aby uviděl.
Aby cítil.
Nakonec skočíš.
A ten pocit vyrovná se všemu.
Neb je to tvůj vlastní.
Neb jsi to ty.

Tohle docela dobře vyjadřuje moji náladu posledních dní nebo tejdnů nebo bůh ví jak dlouho tenhle můj divnej, letargickej, zasmušilej a tak dále stav trvá. Chci se teď nejvíc ze všeho procházet ulicema mýho hometownu a kráčet vstříc minulosti. Poslouchala bych Spartu třeba jako teď, seděla bych na lavičce a koukala bych na hvězdy a přitom by mi bylo hrozně hrozně smutno, protože bys vedle mě neseděl Ty (kdo vlastně?), ale zároveň bych byla nějak podivně zklidněná nebo smířená nebo tak něco. Teď můžu akorát tak čumět z okna na tmavý Ústí s oranžovejma tečkama zářícíma jako rozžhavený uhlíky.

Mohla jsem teď sedět v knajpě vedle R. a ostatních, ale pití piva se stejnejma ksichtama několikrát tejdně už mě unavuje. Debaty o chlastu mě unavujou. Rozhovory o ženskejch mě unavujou. Řešení sraček mě unavuje. Jakou úlevu pak zažiju, když přijedu na víkend domů, jdu do čajovny s Jonášem, dáme si thé a tunu wasab, sedíme na polštářích nebo jen tak ležíme, mluvíme spolu a vím, že bychom ani nemuseli, ale vždycky si toho máme spoustu co říct.

Chtěla bych teď s někým sedět naproti sobě.
Pít víno.
Prohlížet si obličeje. A krky. Ramena. Ruce.
Nemluvit.
Nebo mluvit o všem.
Číst si knížku. Každej sám nebo spolu.
Chtěla bych se s někým koukat z okna.
A dejchat na sklo a kreslit do něj prstem.
Poslouchat hudbu a nic neříkat.
Ležet v posteli a nic neříkat.
Nebo mluvit o všem.

Vzpomínám si na ten pohled. Trval asi tak pět vteřin a já chtěla zkamenět. Už nežít. Prostě jen tak sedět s hrnkem čaje a navždycky hledět do těch očí.

Nakonec budu sama. Vím to. Budu mít kočku a budu sama. Nebudu chodit s R. kvůli svý blbosti, kvůli svejm zasranejm představám, kvůli tomu, že jsem radši sama se sebou než s někým. Sama v sobě. A nikdy ani víc nepoznám A., protože...protože jsem všechno v létě pokazila. Navždycky budu odkázána na kradmý pohledy jednou za měsíc v čajovně.

Je mi ze sebe smutno.